Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Šokující. Věře Chytilové se v tomhle psychárně podařilo zachytit z marastu komunismu víc než se dočkáme v politických dílkách. Chaos, zlodějina, flákání, hromada lidí, kteří se starají o svoje pohodlí a dávají si pozor, aby se do něčeho nenamočili, to je prostě síla. Spleť miniepizod z životů běžných lidi plus vizuální styl, ironické prostřihy výstavby s lidskými příběhy, chaotický hudební doprovod, jedna trpká pointa za druhou a to vše v autentické výstavbě panelového sídliště. Prostě asi nejlepší film Chytilové. Komunisti jí za Panelstory asi nepoděkovali. Ale i když se Panelstory zdá být kritikou komunistického režimu (o politice nepadne ani slovo), přijde mi spíš jako kritika života v režimu a lidí, respektive jejich charakteru v něm. Chytilová se celou svojí režijní tvorbu snažila pozorovat lidi v Československu a jejich mentalitu nebo chování, za komunismu a po něm, akorát že po revoluci její filmy pro většinu lidí postrádají vědomého protivníka, proti kterému by film byl namířen. Ale on tam pořád je... český člověk. Proto už tolik Chytilová po roce 1989 lidi s vyjímkou privatizačního opusu Dědictví nebere. Jestli filmový divák hledá odpověď, jak je možné, že po sovětské invazi a prozření v roce 1968 lidi rychle sklapli a překousli normalizaci, v Panelstory najde částečnou odpověď. (29.12.2009)

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)

Pronikavá satira, jež nám umožňuje se syrovostí sobě vlastní nahlédnout za okna panelových domů a poodhalit nám závoj zdánlivě ideálního obrazu socialistického soužití. Chytilová zvolila tentokrát jako klíč formu copánku upleteného z několika epizodických příběhů různých postav společenského spektra, které dohromady propojuje sdílený život na rozkopaném sídlišti, jež se stává ústřední postavou. (12.02.2024)

Vivat socialistický urbanizmus a jedna z jeho najsilnejších zbraní - prefabrikát. Za čias minulých zakázaný film, dnes už viac menej dokumentárna záležitosť a spomienka na začiatky budovania králikární, v ktorých si väčšina z nás "veselo" nažíva dodnes. Ja sám mám ešte v živej pamäti zvuk nedelného vyklepávania rezňov nesúci sa celým panelákom, v každej obývačke rovnaká obývačková stena a čierno biele televízory s polomerom vešteckej gule, domovníkove schôdze a spoločné sobotné brigády na skrášlenie okolia toho "nášho" paneláku. (28.02.2009)

Život lidí v každodenních situacích uprostřed právě staveného sídliště i již hotových a obývaných paneláků... V době vzniku se film kvůli satirickému zobrazení života v normalizačním marasmu promítal jen velice okrajově, Věra Chytilová v něm nekompromisně zachytila tehdejší dobu. Přesto si troufám tvrdit, že Panelstory je hodně nadčasovým filmem, protože odráží životní perepetie mnoha kolem nás, prostřednictvím zobrazení lidské charakterů a různých situacích odvíjejících se nezávisle na sobě a z velké části nezávislé i na konkrétní společenské situaci. Zmatený kolotoč těchle situací zachycuje Chytilová tentokrát na pozadí věčně rozkopaného sídliště (nebo rovnou celé čtvrti) z důvodů výstaveb. Vyvádění dětí, mezilidské vztahy, nevěra a nedorozumění, podplácení, sociální i zdravotní problémy, hraniční situace (zaseknutý výtah) a podobně.... někdy hořký až groteskní humor, jindy deprese. Když se divák bez problémů smíří s tím, že jde sledovat český film bez hereckých hvězd (stejně se dočká alespoň Jiřího Kodeta hrajícího v epizodní roli sebe sama nebo tehdy ještě neznámého Oldřicha Navrátila), tak si skvěle užije i onoho neherce dědečka (Antonín Vaňha) :-). Pokud jde ale o můj osobní dojem z filmu, přes veškeré klady se mi tenhle slepenec nejrůznějších prožitků bez ucelenější dějové linky nebo jakéhosi "příběhu" sledoval místy poněkud náročněji a vyznění některých scén (za neutíchajícího křiku nebo pláče dítětě) působilo na mne až moc depresívně. (80%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) (31.05.2018)