Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

„Já uteču!" „Tak tě sebere SNB!"... „Pusťte mě, nebo řeknu, že kradete děti!" Hořká satirická komedie je přesným obrazem doby a já jsem se podivil, jak nezestárla. Ba co víc, zdá se mi lepší, než když jsem ji viděl před mnoha lety, což bude možná tím, jak trýznivé vzpomínky spolu s ní vyplavaly na povrch. Sídliště - jedno velké mraveniště, kde nic není zcela hotové, kde je toho spousta zfušovaná, ošulená a odbytá, kde se lidé jak mravenečci brodí bahnem, do něhož zapadají a s vypětím sil ještě tlačí kočárky a kárky před sebou. To snad ani není alegorie. To je zkrátka realita (a proto soudruzi tenhle film nenáviděli). Lhostejnost, sobeckost, podplácení, flákání se, samota. I když v tom lidském víru se najdou i tací, co nejsou lhostejní, co pomáhají, co soucítí. Protiklady dvou postav - chlapečka v červené bundě a starého dědy - jsou ve skutečnosti spojnice. Skvělá nervní kamera podtrhuje absurditu doby. A pak je zde Chytilové oblíbená červená - láska, nebezpečí, krev, varování, výkřik. Červené bundy, kabáty, dupačky, kočárky, červený šátek i lampa a srdce v ústech při sexuální extázi, svetr s červenými a zelenými pruhy jak od Freddyho. „My se vám jen podíváme na kohoutky." „Na moje kohoutky se nikdo dívat nebude!" Už v minulém století jsem neměl tomuhle filmu co vytknout a to zůstává i nadále. (28.06.2020)

Věra Chytilová točí tak, jako by si po 20letém půstu chtěla všechno vynahradit, a zahrnuje plátno množstvím postav, motivů a zápletek. Kdybych jich bylo tak polovička, mohlo by to v zásadě fungovat, jenže takhle jen hyperaktivně přeskakuje ze scény na scénu a divák má dojem, že režisér i kameraman museli být na pervitinu. Nemám z té nervní kamery ani z emočně přeexponovaných výstupů filmových postav dobrý pocit. Rád bych napsal, že snímek autenticky zachycuje atmosféru velkého sídliště 70. let, ale nebyla by to pravda. Film je tak nějak hysterický, chtělo to ubrat. Rozumím tomu, že divákům v době premiéry musel tenhle kousek připadat jako zjevení, protože na míru kritičnosti, s kterou Chytilová operuje, nebyl nikdo připraven. Právě v tom je její síla. Nebála se otevřít témata, o kterých všichni mlčeli, a je nutné si uvědomit, že natáčela krátce po procesu s Plastiky a Antichartě. To věru nebyla společenská atmosféra nakloněná otevřené umělecké výpovědi. Celkový dojem: 40 %. (13.10.2016)

Klasické pojetí filmu Věry Chytilové, trochu přehnané, syrové dialogy a divoká práce s kamerou. Panelstory zachycuje obrovskou touhu skupiny lidí bydlet v novém bytě a jejich ochotu stěhovat se do ještě nedodělaných a odfláknutých bytů na sídlištích bez jakékoli infrastruktury. Druhou skupinou jsou jaksi "nuceně přesazení", kteří rázem ztratili blízkost svých známých a sousedů. Nahrazeni byli jakousi anonymní masou všude okolo a přesto vlastně nikým blízkým. Třetí skupinou jsou téměř "všemocní" řemeslníci, kteří svou původně odfláknutou práci dodělávají jako melouchy a lidé jsou jim vděčni. Vysloveně tristní ukázka budování a žití v reálném socialismu. (16.12.2008)

Již jsem konečně pochopila, v čem je zakopaný pes. V případě Věry Chytilové je pes zakopaný v jejím naturelu, čili laicky řečeno povaze. A ta povaha je jednoduše chaotická, cholerická a impulsivní, navíc s přáním odlišit se a šokovat, které je skoro až samoúčelné. Obrázek - blik, hudba - vrz, kamera - vžik, myšlenka - frr. Shadwell má pravdu - přes studium a činnost na FAMU Chytilová zůstala ryzí diletantkou - hlavně v režisérské sebedisciplíně, to jest zřejmě je důležitější natočit scénu "neotřele", než se té scéně náležitě věnovat. Výsledkem je pokaždé něco, co vypadá jako hra těch největších ochotníků-amatérů a to platí i pro uznávané profesionální herce. Chytilová i z nich dokáže udělat školní besídku. A to vše se vydává za „moderní naraci“, "autorský rukopis" a "sociální satiru". I Trier je zdánlivě podobný, přesto to jsou nebe a dudy. ___ Závěr pro mne - dobrých filmů a režisérů je hodně a času zas není tolik, abych ho ztrácela koukáním na to, co se mi ani vyprávěčsky, ani esteticky nelíbí. (31.05.2011)

Pronikavá satira, jež nám umožňuje se syrovostí sobě vlastní nahlédnout za okna panelových domů a poodhalit nám závoj zdánlivě ideálního obrazu socialistického soužití. Chytilová zvolila tentokrát jako klíč formu copánku upleteného z několika epizodických příběhů různých postav společenského spektra, které dohromady propojuje sdílený život na rozkopaném sídlišti, jež se stává ústřední postavou. (12.02.2024)