Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)

VĚRA CHYTILOVÁ, PANELSTORY aneb JAK SE RODÍ SÍDLIŠTĚ (1979) ________Úder na solar plexus politováníhodného STAVU VĚCÍ v naší domovině na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všudypřítomná estetika ošklivosti, glajchšaltu a rozklíženosti rozežírá vztahy mezi lidskými bytostmi, proniká hluboko, až do jejich duší a srdcí. Přesný obraz etickým marasmem infikované vyživující matrice, v jejímž objetí vyrůstali a z jejíhož prsu sáli dnešní matky a otcové. Snad teprve teď, v čase, který právě prožíváme, tedy o třicet let později, je zřejmé, že výpověď filmu je nesmlouvavým dokumentem doby i svědectvím o tom, jak v nás nepřestalo bujet to, co do nás tato doba zasela, a co ve vleku zhoubné setrvačnosti stále rozséváme dál. ___ Citově labilní instrumenty filmové řeči, z nichž je třeba podtrhnout alespoň kameru, střih a hudbu, neexhibují, tvoří dokonalý celek se žalujícím nářkem, který se dere z autorčina tvůrčího hrdla. (03.03.2009)

Ono se to taky musí umět, točit ty experimenty. Kamera je zajímavá a celkem se mi i ta její šílená roztěkanost zamlouvala, bohužel to je pak kromě pár scén snad to jediné, co se mi na tom filmu líbilo. Jo, já chápu snahu o výpověď doby, ale k čemu mi to je, když tohle téma bylo zpracované už mnohokrát lépe a tohle je jedině tak neskutečně nudné. Co mě má bavit na hodině a půl sledování pochodování několika postav po sídlišti, které prožívají nahodilé situace? Když se tam navíc vůbec nic nestane? Já mám experimenty rád, ale když už nemají příběh, tak musí mít nějakou atmosféru, něco, kvůli čemu by mě bavilo se na to dívat. Tohle bylo jenom strašně otravné. S filmy Chytilové ale nekončím, jen se od ní kouknu na něco normálnějšího, jelikož ty její experimenty mě nebaví a lezou mi na nervy. Slabé 2* (12.08.2019)

Chytilová a její rezolutní vzkaz všem přehnaně jemným umělcům. Svérázně výborná režisérka neklade na špalek jen samotný princip žití na prašivém sídlišti, nýbrž dotahuje vlastní námět až do absolutna. Její fantasmagorie hází kýbl hnoje na všechno okolo, svoje postavy vyloženě nesnáší, ale chce je aspoň směrovat. Chytilová ve své posedlosti vykazuje perfektně prokreslené charaktery, nad jejichž rozkopaným osudem se divák nejednou skřípavě zasměje. Lidská malost nemá původ v Modřanech či Ďáblicích, ať by se vina chtěla házet jen na tu špínu a nedostatky bezesporu odlidštěných paneláků. Panelstory není jen naštvaným plácnutím do vody, ale (dle mého) jediné skutečné inovativní navázání na novou vlnu šedesátých let zbavené marné nostalgie alá Jireš, Vihanová... Temperamentní práce s kamerou a hudbou budiž důkazem. (09.09.2009)

Film režisérky Chytilové je vlastně takovou pochmurnou zprávou o životě obyvatel jednoho rozestavěného pražského sídliště. Ani kdyby jste mě teď mučili tak si už nevzpomenu jakého? No nic to není podstatné. Spíše k věci..V této pro dnešní lidi spíše obludné panelové džungli se lidé kupodivu zabydlují. Inu co jim také tehdy jiného zbývalo? Bylo to přeci všemi tolik vyhledávané a hlavně moderní bydlení.. Podmínky k životu jsou tady podle režisérky Chytilové, viditelně snad víc než hrozné. V kaleidoskopu jednoho dne se odvijí pásmo rozmanitých osudů různých lidí. Mnohé osudy se za pouhých několik málo hodin onoho všedního dne velice dramaticky, ale také tragikomicky rozvíjejí. Některé nečekaně gradují, překvapivě se vyhrocují a dospívají k své pointě. Více než satirické vypodobení této komunity se stává metaforickým obrazem veškeré tehdejší společnosti. Film se nám také snažil přiblížit, svým neúprosným pohledem pokrytectví, sobectví, hamižnost a maloměšťáctví, přežívající ostatně mezi lidmi do dnes. Já sice mám, a bydlím ale já chci ještě víc. On má 1+1 já chci nebo já musím mít 2+1! Hele on si koupil nové embéro?! No tedy to já musím mít přinejmenším alespoň fiata, když už ! Ať je nasereme a ať třeba nespí celé noci... Věčný zápas lidské velikosti s lidskou malosti, přežívá tedy až do dnes, s tím bohužel nikdo nic stejně už nikdy neudělá, a měnit se to nebude. Spíš naopak rozdíli se budou spíše stále více mezi lidmi prohlubovat než srovnávat. Režisérčino oblíbené téma...Super blázinec, nejlepší z postav byl jednoznačně starej děda (Jan Vaňha) reálnej socialismus se vším co ke němu patřilo ale sakra, když už, tak velmi zábavně a pravověrně pojato! (24.11.2006)