Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Satira socialistické společnosti podle rukopisu Věry Chytilové. Mozaika desítek lidí, kteří začínají žít v rostoucím panelovém světě. A že se Věra s tehdejší společností ani trochu nepáře, je jasné, že film skončil v trezoru a do větší distribuce se dostal až v roce 1988. Hudba Jiřího Šusta působí čistokrevně hororově, skřípání smyčců, psychošílené zvraty dohromady vyznívají jako nějaká strašidelná improvizace. Ten soundtrack bych chtěl mít. Jediné, co mi na filmu vadilo je, že zvuk je hodně slabý a sotva slyšitelný, aspoň tedy na dvd. Tohle je velká chyba, jinak je Panelstory ve filmografii Věry Chytilové zásadní dílo mapující život v socialistickém Československu koncem 70. let. Dovětek 28.1.2019 - film vysílala ČT 2 a zvuk byl výborný a obraz v HD kvalitě taky nádherný, takže zmršeno bylo pouze dvd. (07.04.2018)

Film režisérky Chytilové je vlastně takovou pochmurnou zprávou o životě obyvatel jednoho rozestavěného pražského sídliště. Ani kdyby jste mě teď mučili tak si už nevzpomenu jakého? No nic to není podstatné. Spíše k věci..V této pro dnešní lidi spíše obludné panelové džungli se lidé kupodivu zabydlují. Inu co jim také tehdy jiného zbývalo? Bylo to přeci všemi tolik vyhledávané a hlavně moderní bydlení.. Podmínky k životu jsou tady podle režisérky Chytilové, viditelně snad víc než hrozné. V kaleidoskopu jednoho dne se odvijí pásmo rozmanitých osudů různých lidí. Mnohé osudy se za pouhých několik málo hodin onoho všedního dne velice dramaticky, ale také tragikomicky rozvíjejí. Některé nečekaně gradují, překvapivě se vyhrocují a dospívají k své pointě. Více než satirické vypodobení této komunity se stává metaforickým obrazem veškeré tehdejší společnosti. Film se nám také snažil přiblížit, svým neúprosným pohledem pokrytectví, sobectví, hamižnost a maloměšťáctví, přežívající ostatně mezi lidmi do dnes. Já sice mám, a bydlím ale já chci ještě víc. On má 1+1 já chci nebo já musím mít 2+1! Hele on si koupil nové embéro?! No tedy to já musím mít přinejmenším alespoň fiata, když už ! Ať je nasereme a ať třeba nespí celé noci... Věčný zápas lidské velikosti s lidskou malosti, přežívá tedy až do dnes, s tím bohužel nikdo nic stejně už nikdy neudělá, a měnit se to nebude. Spíš naopak rozdíli se budou spíše stále více mezi lidmi prohlubovat než srovnávat. Režisérčino oblíbené téma...Super blázinec, nejlepší z postav byl jednoznačně starej děda (Jan Vaňha) reálnej socialismus se vším co ke němu patřilo ale sakra, když už, tak velmi zábavně a pravověrně pojato! (24.11.2006)

Film presne zachycuje dobu vystavby nasich zajacincov, v ktorych podstatna cast obyvatelstva byva dodnes. Panelstory uplne presne vystihuje stojate vody ceskoslovenskej Normalizacie, kde vsetko muselo fungovat, aj ked iba naoko. Presne a depresivne su zobrazene zivoty ludi, ktori sa postupne ale isto zacali odcudzovat a kazdy zacal byt zahladeny len do seba. A ze som v takomto zajacinci chvilu byval, viem presne, o com to je. Kvoli takymto filmom mam rad normalizacnu filmovu jazdu. Stale. 86 % (27.01.2013)

Z praktického hlediska se jedná o horor, a to jak obsahově (život na rozestavěném sídlišti náhání hrůzu srovnatelnou s pobytem na lodi Nostromo osídlenou jistým nevítaným návštěvníkem), tak i formálně (kamera, střih, zvuk, hudba, prostě všechno z kategorie odpad). Paní Chytilová, i ty děti na sociálních videokanálech dnes točí technicky zdatnější klipy, a pokud tahle strašlivá patlanina měl být záměr, tak u mne se zcela minul účinkem. Pár situací bylo lehce úsměvných (Jirka ‘Kokeš‘ Kodet, věčně někde padající malý Létající Čestmír), ale jinak je to čirá katastrofa. Kdyby šlo o debut, dalo by se přimhouřit oko, takhle ten film dokáže jen nasrat. Beru to jako přinejmenším zajímavou satiru na tehdejší poměry při výstavbě bytových komplexů, bohužel nepřekousnu tu formu. Je to jako koukat na českou situační komedii na malém displeji mobilu bez sluchátek uprostřed staveniště za plného provozu. A to je krajně zvrhlé. (08.09.2010)

Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší. (26.07.2011)