Jak chutná smrt

Musim rict, ze ten film ma neco do sebe. Bavila me postava otce, kterou vyborne ztvarnil Juraj Kukura i pokus o psychologicke vysvetleni Robertova cinu (ktere tedy mohlo byt jeste lepsi). Christova neni a nikdy nebyla zadna herecka, je to ale nesmirne zajimavy typ zenske, v tomto jejim jedinem celovecernim filmu urcite potesila! Sice filmu chybi vice lepsich hereckych vykonu, propracovanejsi scenar a lepsi technicka stranka filmu, dobovou atmosferu naseho raneho "kapitalismu" to ale ma slusnou. Lepsi, nez jsem cekal. (30.05.2014)

Amatérský pokus o český thriller, s docela zajímavým námětem, ale naivním a v našich poměrech sotva uvěřitelným provedením a předvídatelným koncem. Herecká šeď bez výrazných výkonů. Zaujalo mne jen Kukurovo prohlášení na synově oslavě, že zásluhou propagační činnosti jeho agentury vyvezeme do zemí Blízkého východu zbraně za miliardu dolarů. Na to kontrovala jeho žena Šplechtová ušlechtilým sdělením, že jejich nadace Otevřená dlaň vypravila několik kamionů s humanitární pomocí obětem války. Tak to dneska na světě chodí. Je to stejně nadčasové jako Jak chutná moc, jenže mizerně zpracované. Ani mne proto nepřekvapuje, že tento film je tak málo vysílaný. (13.05.2016)

Je vysoko nad mé možnosti soucítit se zazobaným spratkem, jemuž rodiče místo lásky dávají kapesné vysoce převyšující průměrný plat v ČR. Stejně tak neumím soucítit s rodiči, kteří si až v okamžiku problému vzpomenou, že jejich dítě po nich patrně něco chtělo. A jelikož se policejní šerlok pohybuje mimo hranice uvěřitelnosti i zákona a modelka je tam spíše pro okrasu, tak jsem viděl snímek, ve kterém nejsem schopen fandit ani jedné postavě. Přesto jsem jistý náznak napětí zacítil a dokonce mne zajímalo, jak to dopadne, ale ta třetí hvězda je jen a jen za to, že při hudebním doprovodu se vyřádila Tichá dohoda, jejíž pozvánky na koncert jsem nikdy nedokázal odmítnout. (08.02.2013)

Utahaný a průhledný pokus o psychologický thriller podle rozhlasové hry Ladislava Mňačka v produkci České televize a Cieslarova Happy Celluloidu. Na začátku se dozvídáme, že mladý talentovaný sportovní střelec Robert nepochopitelně zastřelil dva policisty při dopravní kontrole a zbytek filmu nám ve dvou proplétajících se dějových liniích osvětluje proč a jak je zabil (flashbacky) a jak to s ním dopadne. Z toho sice pramení nemalé napětí a početné, v krátkých intervalech sázené flashbacky dodávají vyprávění na dynamice, ale Robertova motivace k činu je lehce odhadnutelná a samotný nejočekávanější (aspoň mnou) závěrečný flashback s vraždou policistů nakonec není nijak zajímavý. Je-li s filmem někdy spojován přívlastek akční, nelze jej vztahovat k ničemu jinému než k zmíněné formě vyprávění, protože jediné, co tu vzdáleně připomíná akční scény je to, že se dvakrát za film někde proběhnou urňáci a to aniž by vystřelili. Ve filmu, kde hrají zbraně takovou roli, bych také čekal víc jejich fetišistických detailů a víc "hollywoodských" scén jako ta, kde si Robert a Daniela (sexy Miss Československo 89 Ivana Christová) při sexu přejíždějí po tělech pistolí (orgasmus symbolizuje cvaknutí uzávěru), která v českém filmu samozřejmě působí trochu úsměvně. Obrovským mínusem celého filmu je pak nesmírně otravná postava Robertovy matky v podání Miluše Šplechtové. Film ve své době výrazněji nezabodoval ani u kritiky, která si s ním nevěděla rady (Cinema 80%, její Lexikon českého filmu 20%), ani u diváků. Pro zajímavost, pod pseudonymem Jon Jorlin se na scénáři podílel Marek Vašut a cameo roli reklamního režiséra si tu střihl Zdeněk Troška. (01.05.2008)

Inu, zlatá devadesátá. Z nepublikované povídky Ladislava Mňačka vykřesal Cieslar nejen skvělý thriller, ale taky svůj Happy Celluloid. Jak chutná smrt má mnoho společného s Válkou barev, kterou taky snímal Petr Hojda. Okouzlení západními thrillery v této české variantě není ani v nejmenším trapné, skvěle pracuje s uvěřitelným Kukurou, kterého doplňuje se svou typickou manýrou Šplechtová, Vašut na jistotu a debutující Šrámek, který se hercem nikdy nestal, a v neposlední řadě překrásná Ivana Christová, která nikdy neměla tolik sebevědomí jako Simona Krainová, ale jako herečka měla mnohem větší talent. Aktraktivní film, který sice dneska působí jako vzpomínka na dobu, která taková nikdy ve skutečně nebyla, ale pro znalce jedné z nejzajímavějších dekád našeho filmu je to fajnovka. Kdo jiný by taky ocenil Trošku jako režiséra reklamní kampaně aerolinií. (06.02.2021)