Cvět granata
Farba granátového jablka
The Color of Pomegranates
The Colour of Pomegranates
Režie:
Sergej ParadžanovScénář:
Sergej ParadžanovKamera:
Suren ShakhbazyanHudba:
Tigran MansurjanObsahy(1)
Barva granátového jablka se svým pojetím nepodobala ničemu, co bylo do té doby v zemích bývalého Sovětského svazu natočeno. Film o arménském básníkovi osmnáctého století jménem Sajat-Nova se radikálně rozešel s tradicí životopisných filmů. Ve statických, plošných obrazech se po vzoru perských miniatur a křesťanských ikon odvíjí básníkův život od jeho narození až po smrt v klášteře. Snímek je rozdělen do osmi kapitol. V úvodu vidíme básníka coby chlapce obklopeného bezpočtem knih a rukopisů, jejichž stránky obrací vítr. Básník se dostává ke dvoru, potkává múzu poezie, jež se stane jeho milenkou. Jako mnich v kostele vyzdobeném freskami prosí svou múzu o rozhřešení. Dále ho vidíme v rodinném kruhu a konečně vizi jeho smrti. Závěr se vztahuje k zavraždění básníka perskými dobyvateli před tbiliskou katedrálou roku 1795. U oficiálních kruhů vyvolala Barva granátového jablka značnou nevoli. Prominentní režisér Sergej Jutkevič provedl v rámci větší srozumitelnosti některé úpravy, ale i tato druhá verze byla sovětskou distribucí sabotována. V příštích letech byl Sergej Paradžanov opakovaně vězněn, sedmnáct let mu nebylo dovoleno režírovat filmy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Barva granátového jablka, překrásným imaginativním jazykem vypsaná historie nitra senzitivního arménského básníka, je vpravdě básní. A jak hlásal Henri Brémond: čteme-li báseň, soustřeďujeme se na verš a toužíme u něj dlouho setrvat (zatímco při četbě prózy spěcháme k jejímu konci, k pointě) a právě jediný verš nás může zasáhnout stejně jako báseň sama. Tak je tomu i u Paradžanova filmu: každý obraz vtěluje celek, stačí jen kontakt s jedinou scénou, aby se duše filmem reflektované bytosti rozvinula v celé své kráse. Nezapomenutelné. ()
Tak něco takového jsem snad ještě nikdy neviděl. Jo, lyrických filmů už jsem pár viděl, ale všechny vypadaly jinak, než Barva granátového jablka. Sled zvláštních, promyšlených záběrů, které tak nějak "vypráví" o životě Sajať-Novi (asi se to tak skloňuje). Ale i přesto, že některé záběry působí opravdu dokonale a má to celé 78 minut, i přes to je ten film nudný. Když už to vypadalo, že se do toho konečně dostanu a začne mě to bavit, tak to vždycky po pěti minutách přešlo a pak se tu po čase zase vrátilo, ale že by mě od určité části začal ten film bavit celý, to se nestalo. Takže ve finále mi tu zůstal zajímavý a originální film, u kterého jsem se ale dost nudil. 3* ()
Nenarativní filmy to u mně mají hodně špatné, filmy se statickou kamerou ještě horší. Namlsal jsem se u Stínů zapomenutých předků, ale Kyjevské fresky (resp. patnáctiminutové torzo) z roku 1966 mě měly varovat... Přiznám se, že moje znalosti o Arménii končí u zeměpisné polohy a hlavního města, o její kultuře nevím naprosto nic. Nemůžu říct, že by mě Barva granátového jablka nějak obohatila, ale některé obrazy (ve větru se otáčející listy knih, kopání hrobu v kostele uprostřed stáda ovcí) byly hodně působivé. ()
Napoprvé jsem to zkusil takto: Sednout si, popadnout ženu za ruku, zklidnit svého vnitřního uhihňaného fakana, probudit oduševnělého chlapečka s velkýma udivenýma očima a nechat si do hlavy proudit živé obrazy, jako by člověk viděl první film v životě a neměl žádná očekávání stran toho, jak má taková věc vypadat. Nepokoušet se dešifrovat vrstvy židovské, řecké, arménské ani čistě soukromé autorské symboliky (i když člověku někdy připadá zřejmá a tu a tam až naivně doslovná), nehledat za každým rohem duchovní horizontály a vertikály, nelapat dějinné souvislosti, nechat obrazy, ať se spojují samy a tvoří si souvislosti vlastní. Upřímně řečeno docela dřina a vlastně prachsprosté zneužití autorského vypětí jako meditační žíněnky, ale výsledek nebyl vůbec marný. Příště se pokusím zapojit nesoustavné náznaky kulturního rozhledu. ()
Dokonalý príklad neohodnotiteľného filmu. Farba granátového jablka je aj so svojimi statickými zábermi a divnou poetikou jednak neuveriteľne fascinujúca a jednak (v horšom zmysle slova) absolútne neuchopiteľná. Neľutujem, že som si film pozrel, ale zároveň som sa ďalším Paradžanovovým dielam oblúkom vyhol. ()
Galerie (32)
Photo © Armenfilm Studios
Zajímavosti (8)
- Režisér měl s uvedením titulu velké problémy, jelikož film neprošel při schvalovacím procesu tehdejší sovětskou cenzurou. Přestože byl radikálně zkrácen a přejmenován, byl nakonec v Sovětském svazu zakázán. V roce 1973 byl po dalších roztržkách se sovětskými úřady režisér Paradžanov dokonce uvězněn. (ČSFD)
- FIlm byl v roce 1996 použitý k přípravě videoklipu skupiny Juno Reactor - píseň "God is God". Juno Reactor následně vytvořili v roce 2014 celý nový soundtrack k filmu. (AdaMM)
- Ačkoli mnohé náboženské rekvizity, které ve filmu vidíme, jsou vzácné artefakty, Paradžanov, jehož jméno je ve filmu uvedeno jako „autor“, je doplnil vlastními prvky. Navrhl řadu kostýmů, včetně zelených šatů, které má na sobě Anděl v závěru filmu. (Fediak22)
Reklama