Karel a já

Peklo, rozpoutané po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu téhož roku, smetlo nejen statečné parašutisty v kryptě cyrilometodějského kostela, ale i stovky bezejmenných lidí, odvážných i vystrašených. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Volba Jindřicha Plachty do role podivínského drožkáře, který si svého Karla hýčká s pověstnou něhou a laskavostí byla trefou do černého. Jeho svrchovaně autentické herectví, zcela přirozené, prosté a bez vší okázalosti souzní jak s příběhem, v němž má navrch láska člověka k člověku, tak s tím, čemu se říká přátelství lidí a zvířat. Plachta ale není sám, jsou tu i další, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí šťavnaté lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, půvabná Hana Vítová, jejíž proměna v uraženou novomanželku, cynickou a něžnou zároveň, je vskutku nečekaná, laskavá Nasková, Dohnal, Pešek i vynikající Marvan v roli zcela protichůdné. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím důkazem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků. (04.10.2008)

Jindřich Plachta opět spolehlivě zvládá roli starého dobráka. Spolu s ním tu vystupuje několik dalších představitelů tehdejší herecké elity - všichni, snad až na Jaroslava Marvana, ve svých typických úlohách. Také scénář nebo hudba Josefa Stelibského moc nepřekvapí. Klasicky naivní zápletka komedie počátku 40. let je ale patřičně oživena, a to několika lehce vtipnými (a těžce dojemnými) rozhovory Plachty s koněm, milostným jiskřením na střechách, bohatým výběrem různých prostředí (luxusní vilka, prosté stavení starého drožkáře, Sázava, cihelna, . . .). Konfrontace vybrané mluvy a řeči periferie je (podobně jako např. ve Falešné kočičce) hodně křečovitá. Ale když na vás někdo hodí cihlu a řekne: "Pardon! Promiňte!", tak asi neodoláte. (10.11.2005)

Tato milá pamětnická komedie má originální příběh o dojemném přátelství starého muže a koně, doplněný další spíše tuctovou zápletkou o napravení ztraceného lenivého syna. Z herců zaujal kromě dobráckého Jindřicha Plachty a lidového Jaroslava Marvana i skvělý výkon Růženy Naskové v malé ale vtipné roli chápavé matky. Interiéry kulisové, exteriéry zajímavé, celkově lepší průměr. Některé hlášky z filmu jsou stále aktuální : „Dnešní mládež je spolehlivá jen ve své nespolehlivosti.“ (28.01.2012)

Svižná cikánská komedie natáčená za heydrichiády. Vyzdvižení tělesné práce (všichni Češi budou dělat/sloužit bez ohledu na společenský statut) je přitom plně v souladu s dobou. Karel a Jindřich Plachtovi jsou zde skutečnou ozdobou, líbil se mi i frenetický Ladislav Pešek. Navíc bych řekl, že s dialogy a gagy pomáhali Cikánovi a Mottlovi samotní herci. (08.10.2018)

V těžké době, kdy českému obyvatelstvu Protektorátu opravdu nebylo do smíchu, vznikla tato veselohra. Jindřich Plachta jako nositel chorobného optimismu ani tentokrát nezklamal a se svým koněm Karlem vypráví nám příběh o tom, jak synáček továrníčkův k rozumu přišel, a naučil se pracovat. Tyhle příběhy o polepšení hříšníka, příběhy pro lid, kdy bohatý pochopí chudé a najde vztah k ostatním i sobě samému, takové příběhy vždycky táhly. A ve dvaačtyřicátém roce takovéhle šťastné konce lidi potřebovali vidět o to víc, alespoň v kině. Zasmát se, zapomenout...a funguje to skvěle i dnes a to je velká paráda. Lehká úsměvná veselohra s výborným obsazením, která člověku zvedne náladu na maximum a odchází od filmu s pocitem, že všechno v pohodě zvládne ....90% (29.05.2011)