Karel a já

Jindřich Plachta opět spolehlivě zvládá roli starého dobráka. Spolu s ním tu vystupuje několik dalších představitelů tehdejší herecké elity - všichni, snad až na Jaroslava Marvana, ve svých typických úlohách. Také scénář nebo hudba Josefa Stelibského moc nepřekvapí. Klasicky naivní zápletka komedie počátku 40. let je ale patřičně oživena, a to několika lehce vtipnými (a těžce dojemnými) rozhovory Plachty s koněm, milostným jiskřením na střechách, bohatým výběrem různých prostředí (luxusní vilka, prosté stavení starého drožkáře, Sázava, cihelna, . . .). Konfrontace vybrané mluvy a řeči periferie je (podobně jako např. ve Falešné kočičce) hodně křečovitá. Ale když na vás někdo hodí cihlu a řekne: "Pardon! Promiňte!", tak asi neodoláte. (10.11.2005)

Jedna z těch mnoha komedií, kde je jasná ústřední milenecká dvojice (tady jsou dvě dvojice), jen se ten vztah různě zamotává a neustále se milující osoby odcizují a přitahují k sobě. K tomu je tu milé poselství - že tvrdá práce má smysl a je třeba si ji vážit. Milý, pohodový a hlavně poklidný film na sobotní pošmourné odpoledne. (24.10.2020)

Příjemná a lehká komedie s vtipem, pořádnou dávkou optimismu a snahou o výchovný aspekt. O střetu světa bohatých a chudých a jejich vzájemném působení na sebe. O peripetiích dvou mladých párů. Oni jsou ješitní a vztahovační, snaží se dokazovat svojí mužnost a žárlí. Ony jsou urážlivé a soupeřivé, vyjadřují se ve zmatku protikladně a žárlí. Božena Šourková (mlaďounká Jana Dítětová) se nechává vyhecovat vychloubačnou řečí bohatého mladíka a snahou o vyrovnání se s bohatou dívkou. Továrníkův syn Oldřich Ficek (dobrý Jiří Dohnal) se se zaťatými zuby pokouší dokázat možnost proměny z bohatého povaleče a floutka v pracovitého a užitečného muže a právoplatnou součást poctivé společnosti. Lucie Jandová (elegantní Hana Vítová) je uražena nesvědomitou a nezodpovědnou povahou svého snoubence. A kominík Vašek (dobrý Ladislav Pešek) je zmatený vším děním okolo, nerozumí mu a žárlí na všechno. Jsou zde další dvě výrazné postavy. Starý a dobromyslný drožkář Šourek (dobrý Jindřich Plachta), který nade vše miluje svého věrného koně Karla. A svérázný cihlář Tonda Fafejda (příjemný Jaroslav Marvan v netypické roli), který nad Oldřichem drží ochranou ruku při jeho životní proměně. Z dalších rolí: zklamaný a nakonec překvapený továrník Ficek (Jaroslav Vojta), rozčarovaná bohatá paní Jandová (Růžena Nasková), po odplatě toužící rybář (Eman Fiala), zmatený policejní inspektor (Vladimír Řepa) a škodolibý Oldřichův sluha František (František Paul). Základem dobrého a zdravého jádra člověka a společnosti vůbec je tvrdá poctivá práce. Idealisticky optimistický názor! Kéž by to byla pravda! (17.12.2015)

Období normalizace a protektorátu má plno významových paralel a styčných bodů, jedním z nich je fakt, že ony pohnuté doby přály vzniku filmových komedií, bylo důležité mít alespoň na pár chvil možnost někam utéci z šedivého bezčasí reality. V roce 1942 (tedy těsně po období heydrichiády) velezkušený režisér Miroslav Cikán natočil komedii skutečně maximálně únikovou, sentimentálně bezstarostnou letní veselohru, kde ani náznakem není nastíněno nic z pozadí pohnuté doby vzniku. Stejně jako v 70. letech i tady hraje skoro celá dobová herecká špička, v níž ale dominuje rozverný Jindřich Plachta v roli drožkáře Šourka (komediálním vrcholem jsou jeho promluvy s koněm Karlem), a stejně jako za času normalizace i tady je, tak typicky pro český národ, poukázáno na nefunkčnost národních elit a coby jádro národa je tu prezentována manuálně pracující vrstva obyvatelstva. Ta nezkažená ryzí povaha obyčejného člověka je to, co nás ochrání před zhoubným vlivem zvenčí a co má trvalou hodnotu, ale to už tu známe od dob národního obrození a Panklovic Babičky... (zajímavé je také zamyslet se, proč zrovna tenhle film tehdy němečtí okupanti dovolili realizovat a jak moc k tomu přispělo ideové vybavení díla, v němž Češi jsou interpretováni coby budoucí dělníci Evropy...) (05.07.2011)

Peklo, rozpoutané po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu téhož roku, smetlo nejen statečné parašutisty v kryptě cyrilometodějského kostela, ale i stovky bezejmenných lidí, odvážných i vystrašených. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Volba Jindřicha Plachty do role podivínského drožkáře, který si svého Karla hýčká s pověstnou něhou a laskavostí byla trefou do černého. Jeho svrchovaně autentické herectví, zcela přirozené, prosté a bez vší okázalosti souzní jak s příběhem, v němž má navrch láska člověka k člověku, tak s tím, čemu se říká přátelství lidí a zvířat. Plachta ale není sám, jsou tu i další, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí šťavnaté lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, půvabná Hana Vítová, jejíž proměna v uraženou novomanželku, cynickou a něžnou zároveň, je vskutku nečekaná, laskavá Nasková, Dohnal, Pešek i vynikající Marvan v roli zcela protichůdné. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím důkazem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků. (04.10.2008)