Režie:
Miroslav CikánScénář:
Jaroslav MottlKamera:
Julius VegrichtHudba:
Josef StelibskýHrají:
Jindřich Plachta, Jana Dítětová, Jaroslav Vojta, Jiří Dohnal, Růžena Nasková, Hana Vítová, Jaroslav Marvan, Ladislav Pešek, Světla Svozilová, Gustav Hilmar (více)Obsahy(1)
Syn továrníka Oldřich zmeškal vlastní oddavky. Přehnal totiž loučení se svobodou a noc před svatbou strávil v povozu pana Šourka, který se ho marně vyptával na adresu. Ráno se šel drožkář poradit na policii, pasažér se zatím probudil a s fiakrem mu ujel. Zamířil za nevěstou, ta však byla uražená a vyhodila ho. Oldřich se také zatvrdil a prohlásil, že se ožení s první dívkou, kterou potká. O další vývoj událostí se postaral Šourkův kůň Karel, když zamířil domů, a přivedl tak Oldřichovi do cesty Boženku, dceru svého pána. Ani ta ale o rozmazleného mladíka nestála. Oldřich se tedy s jejím otcem vsadil, že vydrží měsíc těžce pracovat. Pokud vyhraje, získá Boženčinu ruku, drožku i věrného Karla... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (62)
Jindřich Plachta opět spolehlivě zvládá roli starého dobráka. Spolu s ním tu vystupuje několik dalších představitelů tehdejší herecké elity - všichni, snad až na Jaroslava Marvana, ve svých typických úlohách. Také scénář nebo hudba Josefa Stelibského moc nepřekvapí. Klasicky naivní zápletka komedie počátku 40. let je ale patřičně oživena, a to několika lehce vtipnými (a těžce dojemnými) rozhovory Plachty s koněm, milostným jiskřením na střechách, bohatým výběrem různých prostředí (luxusní vilka, prosté stavení starého drožkáře, Sázava, cihelna, . . .). Konfrontace vybrané mluvy a řeči periferie je (podobně jako např. ve Falešné kočičce) hodně křečovitá. Ale když na vás někdo hodí cihlu a řekne: "Pardon! Promiňte!", tak asi neodoláte. ()
Jedna z těch mnoha komedií, kde je jasná ústřední milenecká dvojice (tady jsou dvě dvojice), jen se ten vztah různě zamotává a neustále se milující osoby odcizují a přitahují k sobě. K tomu je tu milé poselství - že tvrdá práce má smysl a je třeba si ji vážit. Milý, pohodový a hlavně poklidný film na sobotní pošmourné odpoledne. ()
Příjemná a lehká komedie s vtipem, pořádnou dávkou optimismu a snahou o výchovný aspekt. O střetu světa bohatých a chudých a jejich vzájemném působení na sebe. O peripetiích dvou mladých párů. Oni jsou ješitní a vztahovační, snaží se dokazovat svojí mužnost a žárlí. Ony jsou urážlivé a soupeřivé, vyjadřují se ve zmatku protikladně a žárlí. Božena Šourková (mlaďounká Jana Dítětová) se nechává vyhecovat vychloubačnou řečí bohatého mladíka a snahou o vyrovnání se s bohatou dívkou. Továrníkův syn Oldřich Ficek (dobrý Jiří Dohnal) se se zaťatými zuby pokouší dokázat možnost proměny z bohatého povaleče a floutka v pracovitého a užitečného muže a právoplatnou součást poctivé společnosti. Lucie Jandová (elegantní Hana Vítová) je uražena nesvědomitou a nezodpovědnou povahou svého snoubence. A kominík Vašek (dobrý Ladislav Pešek) je zmatený vším děním okolo, nerozumí mu a žárlí na všechno. Jsou zde další dvě výrazné postavy. Starý a dobromyslný drožkář Šourek (dobrý Jindřich Plachta), který nade vše miluje svého věrného koně Karla. A svérázný cihlář Tonda Fafejda (příjemný Jaroslav Marvan v netypické roli), který nad Oldřichem drží ochranou ruku při jeho životní proměně. Z dalších rolí: zklamaný a nakonec překvapený továrník Ficek (Jaroslav Vojta), rozčarovaná bohatá paní Jandová (Růžena Nasková), po odplatě toužící rybář (Eman Fiala), zmatený policejní inspektor (Vladimír Řepa) a škodolibý Oldřichův sluha František (František Paul). Základem dobrého a zdravého jádra člověka a společnosti vůbec je tvrdá poctivá práce. Idealisticky optimistický názor! Kéž by to byla pravda! ()
Období normalizace a protektorátu má plno významových paralel a styčných bodů, jedním z nich je fakt, že ony pohnuté doby přály vzniku filmových komedií, bylo důležité mít alespoň na pár chvil možnost někam utéci z šedivého bezčasí reality. V roce 1942 (tedy těsně po období heydrichiády) velezkušený režisér Miroslav Cikán natočil komedii skutečně maximálně únikovou, sentimentálně bezstarostnou letní veselohru, kde ani náznakem není nastíněno nic z pozadí pohnuté doby vzniku. Stejně jako v 70. letech i tady hraje skoro celá dobová herecká špička, v níž ale dominuje rozverný Jindřich Plachta v roli drožkáře Šourka (komediálním vrcholem jsou jeho promluvy s koněm Karlem), a stejně jako za času normalizace i tady je, tak typicky pro český národ, poukázáno na nefunkčnost národních elit a coby jádro národa je tu prezentována manuálně pracující vrstva obyvatelstva. Ta nezkažená ryzí povaha obyčejného člověka je to, co nás ochrání před zhoubným vlivem zvenčí a co má trvalou hodnotu, ale to už tu známe od dob národního obrození a Panklovic Babičky... (zajímavé je také zamyslet se, proč zrovna tenhle film tehdy němečtí okupanti dovolili realizovat a jak moc k tomu přispělo ideové vybavení díla, v němž Češi jsou interpretováni coby budoucí dělníci Evropy...) ()
Peklo, rozpoutané po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu téhož roku, smetlo nejen statečné parašutisty v kryptě cyrilometodějského kostela, ale i stovky bezejmenných lidí, odvážných i vystrašených. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Volba Jindřicha Plachty do role podivínského drožkáře, který si svého Karla hýčká s pověstnou něhou a laskavostí byla trefou do černého. Jeho svrchovaně autentické herectví, zcela přirozené, prosté a bez vší okázalosti souzní jak s příběhem, v němž má navrch láska člověka k člověku, tak s tím, čemu se říká přátelství lidí a zvířat. Plachta ale není sám, jsou tu i další, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí šťavnaté lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, půvabná Hana Vítová, jejíž proměna v uraženou novomanželku, cynickou a něžnou zároveň, je vskutku nečekaná, laskavá Nasková, Dohnal, Pešek i vynikající Marvan v roli zcela protichůdné. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím důkazem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků. ()
Galerie (5)
Photo © Nationalfilm
Zajímavosti (5)
- Natáčení probíhalo v Praze Na Kampě na Malé Straně, u Lichtenštejnského paláce na Malé Straně, na Hradčanech a v Novém Městě na Rašínově nábřeží a Karlově náměstí. Dále se filmovalo v okolí obce Všenor a na Berounce. (Cucina_Rc)
- Továrník (Jaroslav Vojta) ve filmu pronesl hlášku "slyšíte to, lidičky?", stejně jako již dříve coby loupežník ve známé české pohádce Hrátky s čertem (1956). (ricky4)
- Kůň Karel, který hraje ve filmu ústřední postavu, byla vysloužilá policejní a velmi tvrdohlavá kobyla. Ať dělal Jindřich Plachta co chtěl, kobyla nechtěla žrát ani vstát. Proto dostal nápad a nahlas zakřičel: „Auf, Karle, auf, komunisti dou!“ A kůň najednou vstal. Ve štábu to vyvolalo značné veselí a režisér Miroslav Cikán prohlásil: „Jestli nás teďka Němci nezavřou, tak nikdy." V době zuřící heydrichiády to byla od Plachty neuvěřitelná odvaha. (krib)
Reklama