Síla lidskosti - Nicholas Winton

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Moc rád bych dal víc, už jenom kvůli tomu, že po filmu následovala skvělá beseda s někým, kdo se na všech filmech Mateje Mináče podílel, ale ne, tady hodnotím dokument, besedu k tomu jen tak nedostanete... Ze začátku je z toho cítit taková zajímavá retro atmosféra, bohužel, po čase kamsi vyprchá a dokument začne chvilku nudit. Pak se to tedy zase naštěstí rozjede. Co mě zaráží nejvíc je ten fakt, že tady všichni píšou o hrozně emotivním zážitku, všichni u toho prý brečeli... Podle mě - někteří odpusťte mi - to bylo spíš ještě slaboučké a šlo z toho udělat emotivnější zážitek. Třeba část o přepravě dětí byla podle mě natočená více optimisticky. Nějaká zmínka o pocitech dětí při přepravě tu bohužel není, a ta by mě právě zajímala, jelikož být jedním z Wintonových dětí, asi bych si už třeba v šesti letech uvědomil, že se blíží něco zlého a že svoji rodinu možná nikdy neuvidím... Nějaký emotivnější zážitek se konal dvakrát - při scéně z BBC, která je snad všem známá a pak i vyprávění starého člověka, který povídal o návratu z Británie a o tom, že všichni, které znal, jsou mrtví. Tohle byla nejemotivnější scéna snad z celého filmu, jenže pak nám po ní začne hrát Don´t Worry Be Happy a všechno smutné kouzlo předešlé scény bylo rázem pryč. Někdo by to ocenil, mě to vadilo. Asi takhle bych to shrnul. Ale Nicholase Wintona bych rád poznal osobně. 3* (13.02.2018)

4.5. 2010 - návštěva v kině v Novém Boru ze školou. Do té doby jsem o něm nevěděl ani neslyšel, ale to co dokázal, tím u mě prostě naplno zabodoval. Ještě stále přítomný a stále usměvavý stařec, který se tak ale nepovažuje, dokazuje i ve svých vysokých letech, že má chuť do života a skvělou náladu celý život. Když se člověk vžije do jeho role, neudělal by tak velký čin jako on? On prostě chtěl udělat jen normální věc, která pomohla druhým, ale on pomohl 669 lidem, kteří mu jsou za to vděčni. Až budu starý, chci být jako on. Má úcta. (04.05.2010)

Standardně střižený dokument s dobovými záběry, výpovědmi zúčastněných, který by jinak nevybočoval z obvyklé dokumentární škatulky. Vypráví ale příběh jednoho z největších hrdinů poslední doby (nebojím se použít slovo hrdina), pana Wintona, který je skutečně borec a to, co udělal, je něco tak úžasného a respektuhodného a to z tohoto dokumentu dělá vyprávění silného a dojemného příběhu a ne jen tak obyčejný dokument... (10.07.2011)

Je to už hodně dávno, co jsem tenhle počin viděl. Šlo o nějakou kinoprojekci určenou pro školy, a já jako obvykle (díky tragickému vkusu našich učitelů) stejně jako všichni spolužáci očekával strašlivou nudu, u které se hezky prospím. Nemohl jsem ale být více překvapen. Emocionálně neuvěřitelně silný dokument s veledůležitým poselstvím, který jsem sledoval se zatajeným dechem. U scény, kdy je pan Winton pozván do britské televize, kde moderátorka požádá, ať se postaví všichni, kterým zachránil život, a vstane celé hlediště, jsem to už nevydžel a vytryskly mi slzy. Po skončení promítání nechala uvaděčka zhasnuto a řekla nám, ať každý, kdo si myslí, že právě viděl skvělý film, rozsvítí displej svého telefonu. A celý sál se rozzářil. I ty největší cyniky to dojalo a nás všechny to přinutilo pohlédnout na naše životy úplně jinýma očima. Klaním se panu Wintonovi, byl a je to úžasný člověk. /90% a 5*/ (06.05.2012)