Ong-bak

Bojovný gymnasta předváděl neuvěřitelné kousky, honička v rikšách jistě byla originální (i když ne moc zajímavá) a to jsou veškeré klady tohoto filmu. Neustále ze všech úhlů opakované kousky hlavního hrdiny (Liga mistrů není moc dobrá inspirace pro film) mě vyrušovaly z projekce. Ono je to nakonec jedno, protože ve filmu skutečně nešlo o nic jiného, než ukopnout někomu jinému kolenem hlavu. (10.03.2009)

Pokud jde čistě o bojové scény, pak nemám co namítnout. Krásně se na ně kouká, akrobacie Tonyho Jaa bere dech za všech okolností a díky povedené akční muzice jsou akční sekvence správně dynamické. Nezaujal už mě však tolik příběh a na můj vkus byly mnohé pasáže značně rozvleklé, což zavánělo nudou. Proto tedy pouze 3*. (27.10.2015)

Sport (jakýkoliv) nesleduju, ale Tony Jaa mě svým atletickým výkonem doslova nadchnul. Kdybych měl hlasovat v anketě sportovec roku, jednoznačně bych jej nominoval. Zápletka je naprosto primitivní, ale o to tu nejde. Film (nebo spíš Tony samotný) se postupně rozjíždí a posledních 40 minut je opravdová lahůdka pro vyznavače bojových umění. Ong-bak je osvěžením a znovuvzkříšením svého žánru. Nejsem sice fanouškem bojových filmů, spíš se jen rád občas podívám, ale tenhle film (resp. Tony Jaa) mě docela dostal. (29.09.2005)

Svěží východní akce, okořeněná řádně brutálními souboji. Tony Jaa si rozhodně zaslouží uznání, neboť jeho fyzický výkon je jedním slovem fantastický. Absence digitálních efektů je jednoznačně ku prospěchu. Jen děj by mohl být o něco hutnější. Tak naivní a hloupý příběh se totiž skutečně jen tak nevidí. Fakt, že se tvůrci soustředili především na drsné rvačky, je nepopiratelný. Děj zde funguje jen jakési druhé housle. Spousta scén je však až otravně natahovaných a tak v některých částech film až nebezpečně nudí. Výslednou údernost však podtrhuje přece jen solidní atmosféra, poctivé kicky a nějaké ty typicky orientální honičky. Občasný lehký zmatek ve střihu se dá vzhledem k zemi výroby zcela bez problémů akceptovat. (04.09.2006)

Klobouk dolů před bojovými sekvencemi. Tohle je těžký direkt nejen Hollywoodu, ale hlavně i Hongkongu let minulých. Tvůrci navíc opakovaně upozorňují, že si nepomáhají digitálními triky. Klobouk dolů nad neošizenou fyzickou prací ještě jednou.. Jenže, čeho je moc, toho je příliš. Místy natahovanou exhibicí fyzických možností (ať jsou jakkoliv úchvatné) jsem se velmi brzy začal přejídat, opakované záběry nejlepších kousků mě začali nudit a celé to pro mě postrádalo atmosféru arénovek a ten příjemný feeling osmdesátých let. Tehdy jsem hlavním hrdinům držel palce, u téhle thajské mlátičky bylo jasné, kdo vyhraje, otázkou zůstává jak. Jasně, občas mi klesala čelist, ale víckrát jsem se díval na hodinky. A to neberu totálně primitivní příběh a dementního záporáka s ještě dementnějším hlasovým syntezátorem. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to si raději pustím nějakého „poctivého“ Van Damma z přelomu 80. a 90. let. (14.10.2010)