Krevní pouto

Pomalé, ovšem působivé vykročení mezi slasher a gotický horor, jehož převážná část se odehrává v zlověstné budově sanatoria, kde vyplouvá na povrch staré rodinné tajemství. Námětem to samozřejmě není nic převratného, ale silnou stránkou tohoto ozploitation je zejména režijní uchopení Tonyho Williamse, jehož smysl pro budování atmosféry a vizuální vychytávky (pamětihodné zpomalené záběry a snové sekvence) ve spojení s kamerovým uměním Garyho Hansena a ráznou hudbou Klause Schulze zkrátka dokáže silně zapůsobit. Překvapil mě i herecký výkon hlavní hrdinky (Jacki Kerin), jíž jsem ke konci to běsnění a bezradnost naprosto věřil a dlouho jsem neviděl takhle autentickou hysterii (vzpomněl jsem si na klasický útěk Marilyn Burns v Texaském masakru motorovou pilou). Kvalitní zapadlý horor, který mohu doporučit. (06.01.2019)

Film má sice vlažnější rozjezd za to ale diváka odvděčí nervydrásajícím a atmosferickým finále. Vše ještě povyšuje skvělá kamera prožitek ještě víc umocňuje skvěle se hodící hudba. Za mě hodně silný 4hvězdy. Z jediný zdejší zajímavosti která je u filmu uvedena jsem se dozvěděl, že Next of Kin je třetí nejoblíbenější  australský film Quentina Tarantina. A já se mu ani nedivím. Je vidět, že má čich a vkus na dobrý filmy. A taktéž pověděl, že  je to jediný film na světe, který má podobnou atmosféru jako Osvícení (1980) od Stanleyho Kubricka (ikdyž spolu tyto filmy nemají vůbec nic společného). Závěrem mi nezbývá než jen dodat, že milovníkům starších hororových fláků můžu jen doporučit. (26.10.2023)

Jelikož jsem hodinu trpěl šnečí nudu s kuním xichtem Jacki Kerin, které jsem po celou dobu přál minimálně rozjebanou prdel, přičmež při scéně v lese už jsem skoro plesal štěstím, že se tak opravdu stane, vydrajvovanej konec už toho moc zachránit nedokázal. 70% je úlet a omyl, před kterým důrazně varuju, ale zase být extra kritickej potřebu nemám. 40% (03.03.2015)

Kvalitní atmosférický horor, který i přes závěrečné "racionální" vysvětlení předchozích událostí spadá do oblasti filmů s tématikou strašidelných domů ala The Amityville Horror. Potěšily nápaditě ztvárněné lekačky, jako většinu ostatních i mě nadchla hudba od Klause Schulze a vychutnal jsem si i solidní využití obvyklých žánrových atributů jako jsou zničehonic se zavírající či otvírající se dveře, nenadále se z temnoty vynořující postavy a obligátní kočka. A nemohl jsem si pomoct, ale snové sekvence mi strašně připomínali Kubrickovo Osvícení... (06.02.2011)

Kvalitní horror ze "staré školy", který viniká především nádhernou atmosférou. Tu skládají rovným dílem prakticky všechny složky filmu, i když nejzásadnější je asi nádherná kamera. Oscilace mezi realitou a možným nadpřirozenem pak nechává diváka v příjemném napětí, které s přehledem vydrží až do skvělého finále. (15.03.2008)