Gambler

Každoroční filmový cyklus "Americké nezávislé léto" je v plném proudu a toto byl pro mě letos první film, který jsem z tohoto cyklu viděl. A rozhodně nelituji, že jsem se na tento film podíval už jen z prostého důvodu, že tento film splňuje přesně to, co od malého nezávislého filmu čekám. Scény se odehrávají především v interiérech většinou za účasti dvou až tří osob, což je přesně to, co mám u filmů rád, a především tento film, který je ponejvíce filmem konverzačním, stojí a padá s hereckými výkony, které jsou, nebojím se říci, více než skvostné. Každý z hlavní čtveřice zahrál svůj part znamenitě, aniž bych měl pocit, že některý z herců přehrává nebo působí nejistě, všechno je to perfektní, dotažené do absolutní dokonalosti. Což se dá říci nejen o hereckých výkonech, ale také o samotném ději, který celou dobu vypadá, jako že to je prostě jen nějaký obyčejný náhled do života jednoho člověka, který je na dně a usmálo se na něj štěstí. Jenže celou dobu se jedná o promyšlený příběh, kde se nic neděje náhodně a kde všechny činy mají své odůvodnění. Já jsem zkrátka s výsledkem spokojený a hodnotím ho nadprůměrně. Jsou to lepší čtyři hvězdy. (29.07.2011)

Holt ne všechny staré hříchy jdou odčinit. Své by o tom mohl vyprávět stárnoucí hazardní hráč Sydney, který coby „náhodný“ kolemjdoucí pomůže loserovi Johnovi, který se topí v nejčernější mizérii. Až posléze vyjde najevo, proč se o smolaře a tragického snílka tak stará a proč je vstřícný prakticky při kterékoliv příležitosti. Celovečerní debut Paula Thomase Andersona je minimalistickým kusem, který to měl směrem k divákům těžké – Anderson šel urputně proti produkční společnosti, která jeho práci přestříhala, zatímco on svou verzi na vlastní pěst poslal výběrové komisi MFF v Cannes. A zřejmě odtud pramení jeho lpění na absolutní tvůrčí kontrole. Každopádně to, že umí hrdiny zabořené v životní mizérii, už nějakou dobu víme. Zároveň je vláčí podivnými náhodami a absurdními situacemi, u kterých se (neznalý) divák může cítit, že se právě probudil po nějakém bouřlivém večírku. Škoda, že tentokrát neudržel divákovu pozornost až do konce, výsledek trpí jakousi nedotažeností. Herecky ale rozhodně vydařené. (04.04.2022)

Podmanivě loudavý film, který primárně vlastně vůbec není o závislosti na hazardních hrách... Celovečerní debut P.T. Andersona totiž vypráví mnohem víc o hazardu se životem a mezilidskými vztahy. Šlo rovněž o první film tohoto nezávislého amerického režiséra, na který jsem se podíval, a od počátku si mě získal svou jedinečnou atmosférou, dávající důraz na konverzační průběh dvou až tří postav ve vesměs uzavřených prostorech, a také hereckými výkony hlavní dvojice. Ačkoliv se Philip Baker Hall v jedné z mála hlavních rolí blýskl suverénní minimalistickou kreací a nejen díky charakteru své postavy budí dojem nedostižného ostříleného matadora, mladý John C. Reilly se mu výkonem v postavě ňoumy zapleteného do nešťastné hry velmi zdařile přibližuje. **** PS: Z pohledu dnešní hyperkorektní doby je již docela netradičním zážitkem vidět film, v němž nejzápornější roli představuje černoch... odporný byl ten vydírač ovšem dokonale, jestli to byl záměr – už déle mi žádná postava nebrnkala na nervy už jen po zjevení na scéně tak, jako Jimmy. [80%] (20.08.2022)

Hodně zajímavý Andersonův debut, který mě bavil hlavně ve své první půli, která dokonale vystihovala atmosféru kasín a dobré hry. O postavách se to navíc člověk dozví jen to co potřebuje, což je v tomhle filmu docela plus. Škoda jen, že v druhé půlce, se tam Anderson pokouší namáčknout cosi jako příběh a to už tak úplně nefunguje. Režie je ale pořád výborná a herci jsou bezchybní (vedle famózního Halla zaujme hlavně mladý John C. Reilly). (08.09.2011)

Andersonovi se kolem poloviny filmu začne rozpadat dramatická struktura ( podobně jako u Boogie Nights, to byl ale film s mnohem atraktivnějším tématem :)), efektní zkratkovitost a švih ustupuje zbytečně dlouhým sekvencím a celý film se rozbředává. I díky postavám, do kterých "není vidět" a tak působí odcizeně. Formální stránka u Andersona tradičně povedená a poslední třetina ( feeling a Sam Jackson tu hraje snad nachlup to samé ) jako by byla vytržená z Jackie Brown, podobnost musí vidět i slepý. Jenže ve skutečnosti je to naopak. Jackie Brown se odkazuje na Tvrdou osmu, ta vznikla o rok dřív. Jako debut určitě stojí za pozornost a Andersonův styl tu vidět určitě je. (01.05.2007)