Šepot srdce

Mijazakiho Ghibli v najčistejšej, esenciálnej forme, aj bez samotného Mijazakiho v režisérskom kresle. Nádherne namaľovaný svet, do ktorého divák túži vstúpiť a byť aspoň na chvíľu jeho súčasťou, objavovať jeho čarokrásne zákutia. Úplne živé postavy, tak sympatické, že divák by ich najradšej chcel stretnúť osobne. Nádherná hudba, ktorá snáď ani nemohla byť vhodnejšie zvolená. Krásny príbeh o prvej láske a o hľadaní vlastnej cesty, cesty za svojim životným snom. Príbeh tak reálny, plný maličkostí každodenného života a pritom stále tak rozprávkovo čarovný. Hlboko ľudský humor, pri ktorom som sa smial a plakal súčasne. Režisér Jošifumi Kondó tu prejavil vo svojej prvotine obrovský talent, ktorý ale žiaľ nemohol ďalej zúročovať, keďže onedlho na to predčasne umrel. Hoci má "Šepot srdca" ghibliovské srdce, navonok sa štýlovo odlišuje od drvivej väčšiny Mijazakiho filmov, a to najmä tým, že absentujú fantazijné prvky. (16.08.2021)

...a Olivia Newton-John mi ještě stále zní v uších. Jó, tak tomuhle říkám opravdu pohodovej film. To, že tam na standartní poměry Ghibli není žádný fantastický motiv a jde jen o příběh normální holky z nám známého světa, mi vůbec nevadilo, ba naopak – naplno jsem si to užil. Mnohem více než třeba takového Porco Rossa, když už tady zmiňujeme ty "nefantastické" snímky od Ghibli. Ta lehká romantika prostupující celým filmem jdoucí ruku v roce s příjemnou civilností zkrátka na mě udělala dojem a zlepšila mi výrazně náladu. Zase se musím utvrdit ve faktu, že v Ghibli prostě umí tvořit snímky, které divákovi zaručeně zlepší náladu. Není to tak melancholické jako třeba Bjósoku 5 centimeter, ale naopak to optimismem a pozitivní náladou jen srší. Škoda jen, že pan Jošifumi Kondo opustil tento svět tak mlád, ach jo. Několikrát jsem si během snímku říkal, jak by asi vypadal jeho další film, ale nyní mi zbývá stejně jako u Satošiho Kona jen truchlit nad ztrátou dalšího nadějného animovaného tvůrce, jenž nám mohl do budoucna ještě hodně nabídnout. (25.03.2012)

Oni dva by určitě spolu prožili krásný tvůrčí život, on by vyřezával housle a ona by psala knížky... Vzhledem k tomu, že něco podobného je i mým snem, moje ztotožnění s tou dívkou bylo dokonalé. Také mně se líbí tlustí, neohrabaní, ale důstojní kocouři (ale jenom na obrázku, ve skutečnosti fuj, nešáhnul bych na ně), důmyslné mechanické hračky, taky rád zpívám, ačkoli to moc neumím... Konec byl sice jak vystřižený z puritánského devatenáctého století, kdy muž žádá o ruku okamžitě poté, co se jí prvně dotkl, a první polibek si ti dva šťastní dávají až při svatbě, ále co. (16.02.2013)

„Konničiwa! Wataši wa Cukišima Šizuku desu. Je mi 14 let a moc ráda čtu. Nedávno jsem zjistila, že většinu z knížek, které mám z knihovny, si přede mnou půjčil jakýsi Seidži Amasawa. Zajímalo by mě, jaký asi je... Ha, oslí můstek: To mi připomíná, že má nejlepší kamarádka Júko Harada se zamilovala do jednoho kluka ze třídy, jenže dostala milostný dopis od jiného, takže je z toho chudák celá nešťastná. Kéž bych jí mohla nějak pomoci. Před pár dny se k nám domů nastěhovala moje starší sestra Šino. Hrůza! Pořád chce, abych s něčím pomáhala a učila se. To mamka a taťka mě takto nedřou. Mám je ráda. Byli by rádi, kdybych šla po střední škole na univerzitu, jenže ja vůbec netuším, co bych chtěla dělat. Možná by mě bavilo psát, ale ještě jsem to moc nezkoušela, protože si myslím, že nemám talent. Připadám si trochu jako Kiki z mého oblíbeného filmu. Včera mě ségra vyštvala ven, abych donesla taťkovi do práce oběd, ovšem skoro bych jí za to měla poděkovat. Ve vlaku si ke mně totiž sedl tlustý kocour, který zjevně cestoval sám! Bylo to kouzelné. Musela jsem zjistit, kam míří, takže jsem vystoupila s ním a sledovala ho. Několikrát se mi na chvíli ztratil, ale vždy jsem jej opět zahlédla, až mě dovedl... Kam? To vám pošeptá srdce. Sajonara!“ 8+/10 (16.03.2007)

Nádhera a balzám na duši s tradične "mijazakiovskou" atmosférou pozvolna plynoucího, a jen zdánlivě bezvýznamného příběhu, a několika naprosto úžasnými scénami (muzikanti, návštěva krámku), které někoho jako já umí "rozložit na prvočinitele". Krásně nenápadný příběh o dospívání a nádherné, ale také nesmírně těžké snaze vyprávět příběh, a také trochu o první lásce, která to všechno má na svědomí. Jemný a dojemný, milý a úsměvný, přesto svým způsobem vážný a jen velmi okrajově se vydávající za hranice ukliďnující civilnosti do fantaskních světů, typických pro Mijazakiho příběhy. Krásné a nenásilně předávané poselství, o tom že materiální hodnoty, za kterými se žene současná společnost nejsou tím, o co má smysl usilovat nadevše. (07.07.2014)