Režie:
Jim JarmuschScénář:
Jim JarmuschHrají:
Roberto Benigni, Cate Blanchett, Steve Buscemi, Iggy Pop, Alfred Molina, Bill Murray, Tom Waits, Isaach De Bankolé, Jack White, Meg White, Steve Coogan, The GZA (více)Obsahy(1)
Kafe a cigára je několik krátkých filmů, tvářících se dohromady jako hraný film (nebo obráceně). V každé části vystupuje několik postav, které posedávají, popíjejí kafe, kouří cigarety a debatují o tak různých tématech, jako jsou například nanuky s kofeinem, Abbott & Costello, záhady kolem Elvise, správná příprava čaje, vynálezy Nikoly Tesly, fiktivní rocková kapela SQÜRL, Paříž 20. let a použití nikotinu jako insekticidu... Co se týče obsazení, jedná se o extrémně eklektickou partu výjimečných herců a muzikantů, představující stejně eklektickou sbírku podivínů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (510)
Prvním dojmem bylo jednoznačně zlamání. Možná i proto, že nekouřím a kafe nijak moc nevyhledávám, takže mi asi chybí cosi podstatného k tomu, abych si tenhle film dokázal užít ;o) Jenže postupně si mě tenhle film nefilm vážně získal. Nevím čím to je a někdy Jima Jarmusche podezírám z toho, že to neví ani on sám, ale jeho filmy jsou, přes všechnu stylizovanost a libování si v absurditě, neuvěřitelně živou výpovědí o světě a o lidech, kteří v něm žijí.... Jarmusch zase nezklamal. 80% ()
Tohle nebylo pěkný..vážně ne. Všechny povídky jakoby měly stejnou osnovu, jen se měnili herci a prostředí. Fakt jsem si uvědomil, že rozhovor v reálném životě nemůže fungovat jako dialog ve filmu. Není co předvádět, přestože je obsazení kvalitní, dívat se na nudící se osoby mě nebaví a ani kamera děj příliš neosvěžila (kompozičně však výborné). Pro mě nejslabší Jarmusch, doufejme, že další "krize" už nenastane. ()
Na začátek by bylo dobré poznamenat, že "Kafe a cigára" nejsou filmem (ani povídkovým). Je to soubor krátkých filmečků, které Jim Jarmusch natočil v průběhu více než patnácti let a které spojují dvě věci - kafe a cigára :-). Předně musím říci, že části s Robertem Begninim a s Cate Blanchettovou (nejen kvůli tomu, že se mi ona hrozně moc líbí) byly skvělé. Ale jinak "Kafe a cigára" po umělecké stránce moc vážně brát nemohu. Kamera zabírá herce pouze ze tří úhlů. Herecké výkony rovněž nejsou žádné, protože co se nechá hrát u kafařských rozhovorů? Myšlenka taky nic (aspoň jsem ji neobjevil). Jima Jarmusche mám rád a zde musím ocenit při nejmenším originální nápad. Ten nápad by byl zajímavý coby krátký skeč v nějakém filmu. Ovšem vystavit na něm devadesátiminutovou stopáž je málo. ()
Šachovnice bez figurek. Black and white. Kafe a cigára jsou to jediné, na čem se sejdeme. Povídáme si spolu u jednoho stolu, každý jsme někde jinde. Ale kde? Všichni v jakési nepohodě. V jakémsi nepohodlí. Propasti a bariéry. Tak blízko, vzájemně na dosah. Tak nekonečně daleko. Gravitace a odpor. Shodný náboj odpuzuje. Neslyšíme se. Prozrazením pointy s Nikolou Teslou mě Jarmush naštval. Čím se teď mám chlubit? Tak třeba ty šachy. Po prvé: Výměna identity dvou polomagorů. (Jezdci – skok vždy na jinou barvu.) Po druhé: svářející se černá dvojčata, obtěžující bílý číšník a teorie o Elvisovi. (Černé věže; bílý pěšák uprostřed za nimi není v ohrožení a je tak chráněn i před střelcem; spor o bílého krále.) Po třetí: setkání dvou gigantů; nevědí, o čem mluvit; nevědí, „co tím mylslel“; „silná vůle“. (Králové smějí všemi směry, ale jen o jedno pole a nikdy k sobě.) Po čtvrté: dva staří „fucken“ makaróni ve sporu o kouření a němý junior s japonským hráchem. (Pěšáci: bok po boku, ale každý jen ve své dráze; silní ve vzájemné vazbě, slabí o samotě.) Po páté: „vyrobte si svůj vlastní stojan na motorku“; exkluzivní slečna a přiťáplý pikolík: jak rád by ulíval do jejího šálku; holá nemožnost; „this is not my lunch, ok?“ (Černý pěšák a bílá dáma; nebo je to věž? impozantnost, síla a daleký dosah, ale omezený výhled a záliba ve vyváženosti.) Po šesté: dva frankofonní černí kamarádi: „moc rád tě vidím“; dál není co říci; jestli máš problém, svěř se. (Dva černí střelci: vždy se míjejí, každý může jen po políčkách jedné barvy.) Po sedmé: sestřenice; pravděpodobně má každá tu druhou ráda, ale vzájemně ne; extrémní rozdíl v úrovni a v možnostech je nepřeklenutelný. (Bílá dáma tentokrát s bílým pěšákem; dáma může všemi směry a jakkoli daleko; pěšák jen o políčko dopředu; jeho vysněným cílem je dostat se na políčko poslední; a potom... obě postavy hraje táž žena). Po osmé: tak jo, Jack ukazuje Meg svůj aparát; její očekávání - nepochopena; jeho touha se předvést – nepochopen; nakonec přece jen spojení, výboj, ale po chvíli Jackův aparát zhasíná a on odchází (kuchtík: asi pojistka; Meg: snad byla jiskřiště moc daleko od sebe); uvídíme se zítra na bowlingu. (Bílá věž: pravoúhle; bílý střelec: úhlopříčně; do toho přiskočí a odskočí černý jezdec.) V této scéně s Teslovým transformátorem (který je, zpozorněte, založen na přemněně energie mezi dvěma cívkami) zaznělo (a bylo zdůrazněno) něco velmi důležitého: neuskutečněná idea „Země jako vodič akustické resonance“: to je to médium, které chybí; kafe a cigára jsou jen pokusem o nouzové polovodiče. Po deváté: cože? čaj? tak tedy fanynka bez tváře místo obsluhy; k věci: jasně, mohu tě milovat, neznámý příbuzný, jen ať se s tebou nemusím stýkat; jak v určitých situacích nemáme odvahu k prostému „ano-ano“, „ne-ne“; a jak je těžké říci „ne“, aby to znělo jako „ano“; a jak se může karta obrátit; takže: kdo to nakonec „už musí jít“? (Pěšák, který sotva opustil základní pozici s pěšákem, který dosáhl posledního pole; v průběhu hry se ale ukáže, že teprve stojí před ním, zatímco ten první na něj mezitím dokráčel a odbíhá.) Po desáté: pomalu mi to začíná docházet; čaj versus kafe, bylinky a canabis versus tabák; ono to jde postupně někam; ale kam? delirium; ale čí? přijde ghost? sotva, když tady jako strašidlo obchází krotitel duchů; dáme šachy? jsem velmi zvědav, co přinese poslední scénka. (Dva černí jezdci jako jasný protipól úvodních jezdců bílých, s explicitními odkazy; stojí na svých pozicích, vzájemně kryti před novým bílým jezdcem.) Po jedenácté: Návrat ke kafi (které ovšem za nic nestojí). A je to tady: Země jako vodič akustické resonance; zároveň však zbrojnice, o pauze dvě minuty před smrtí. Číšník byl nedávno nahrazen fanynkou, po níž přišel krotitel duchů; teď už jen uklízečka v pozadí vytírá podlahu. Ani jsme si nestihli nic říct. (Pat – král není v ohrožení, ale nelze nijak táhnout. Partie končí bez vítěze; na obou stranách remízy pachuť porážky. Jdu si dát šluka.) Rozličné poznámky: I. jeden z mála filmů, jehož součástí jsou závěrečné titulky. A ty z něj dělají velmi příjemnou záležitost „pro kámoše“. II. Snad je to tím, že jsem Evropan a ne Američan: ty kavárny mi většinou nijak útulné nepřipadaly a hlavně jsem cítil silný diskomfort z těch bezcharakterních šálků, z nichž se popíjelo. A ťukání kafem? Tak to jsem vůbec nežral... /// Komentáře: Radko, Ony. () (méně) (více)
Celou hodinu jsem se u těch to krátkých povídek nudil, Dvě třetiny filmu mě to vůbec nebralo a přesto jsem s hodnocením nešetřil. Poslední třetina totiž přinese spoustu výborných povídek. Jedná se prostě o galerii. Argumentem většiny je, že by se měli 2-3 povídky vyšrtnout, aby byl film ucelenější. Jenže tohle je o vkusu, protože kdyby šrtala většina, tak já se své nejoblíbenější (No Problem) ani nedočkám. V mé galerii pak hodně svítí i povídka s Iggym a Tomem Waitsem, Cate Blanchettová (úžasná myšlenka a závěr povídky) a jedna, kterou tu vyzdvihují všichni - Bratranci? Z té jsem tak nadšený nebyl, ale pořád je hodně dobrá. Závěr už opět patří tomu, že dva staré pány by spousta lidí škrtala a přitom mě sedí skoro nejvíce. Každá povídka má svojí poetiku a proti gustu. Jen musím říct, že nebýt závěrečné titulkové písničky, dával bych 3 hvězdy a asi bych to tu zkritizoval silně, jenže ona mě donutila kouknout na film úplně jinak a pustit si ho celý znovu. Jinak, kdyby tady uživatelé získávali podpisy za své komentáře, tak se podeíši pod starbrejkra a Mattyho. Vystihující. Navíc jsem před tímto snímkem koukal na sérii Alien versus Predátor a to jsou pak Kafe a cigára krásným pohlazením......and now, the news! ()
Galerie (18)
Zajímavosti (15)
- Jarmusch každou scénu natočil jen na dva nebo tři pokusy, většina herců přitom v konverzacích improvizovala. (hot_spot)
- Steve Coogan říká Alfredu Molinovi, že se mu líbil v seriálu, který byl zrušen. Může mít na mysli buď Bram and Alice (2002), který měl pouze 4 epizody, nebo Ladies Man (1999), který skončil po první sérii. (Kulmon)
- Natáčení scény s dvojrolí Cate Blanchett rozdělil Jarmusch do dvou dnů, aby herečka lépe vystihla dva naprosto odlišné charaktery, (hot_spot)
Reklama