Reklama

Reklama

Podzimní almanach

  • Maďarsko Öszi almanach (více)

Obsahy(1)

Jesenný almanach predstavuje v tvorbe režiséra Bélu Tarra obrat od autentického, dokumentárne ladeného režijnému štýlu k formalizmu, štylizovanej práci s priestorom, svetlom a hereckými výkonmi. Film portrétuje rozvrátené vzťahy medzi ľuďmi, poznačené krutosťou, odcudzením a morálnym úpadkom. Päť postáv príbehu sa nachádza v uzavretom priestore jedného bytu. Vzťahy medzi nimi sú riadené strachom a túžbou, nenachádzajú však žiadnu vzájomnosť či pochopenie. Matka a syn sa nenávidia a navzájom podozrievajú z využívania. Matka sa bojí, že jej syn sa o ňu zaujíma iba pre peniaze, syn si zase myslí, že ho prostredníctvom nich matka vydiera. Slúžku Annu používa matka ako svojho otroka. Jej milenec sa zase zaujíma iba o jej telo. A nájomník, ktorého syn do bytu privedie, zasa myslí iba na peniaze, ktoré by tu mohol ukradnúť. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (16)

ORIN 

všechny recenze uživatele

Byt jako forma (uvěznění). Zde je již bez debat patrný Tarrův příklon k formalismu, přece jen občas ještě tenduje ke svým raným dílům. Tento fakt je snadno rozpoznatelný v několika dialozích, kdy je kamera poněkud roztěkaná a protagonisté spolu opravdu hovoří, tzn. že jeden reaguje na druhého. V ostatních dialozích každá z postav pronáší monologové pasáže bez téměř jakékoli reakce toho druhého. Nejvíce je tato výše načrtnutá rozpolcenost vidět ve scéně rozhovoru matky se synem. Dlouhý monolog je po chvíli jako by symbolicky narušen matčinou fackou a slovy: "Ty mě vůbec neposloucháš." [==] Tarr v tomto díle experimentuje se světlem. Nasvícení herců a interiérů působí jako značně stylizující prvek, použití oranžovočervené a chladně modré barvy silně kontrastuje oproti Tarrovým předešlým černobílým snímkům. Ač výše uvedené hodnotím víceméně jako klady, je jasně vidět, že se Tarr svým stylem ještě zcela nevyhranil a občas jakoby nevěděl, co přesně chce natočit. ()

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Moja prvá skúsenosť s Bélom Tarrom. Pomalý, formálne premyslený film o 5 nesúrodých postavách v stiesnenom priestore mudrujúcich o živote, hodnotách, bolesti, túžbe a strachu. Chvíľu mi trvalo kým som si našiel k filmu cestu. Predsa len detaily na tvár, kde je 80 % monológov bez odozvy, je štýl na aký si treba zvyknúť. Ale po 30 minutách sa pred nami odvíja scenáristický a réžijný opus. Príbeh napreduje. Všetko sa začína preplietať a výsledná myšlienka je akási dekadencia vo vnútri nás všetkých, kde najčistejší pohľad na svet, je kvôli nepriazni často krát odsúdený strašnejšie ako jeho morálne skazené okolie, ktorému chcel pomôcť a v ktorom sa tiež znížil na jeho úroveň. Zbožňujem filmy prebúdzajúce otázky k diskusií a tiež ak majú v sebe nejakú myšlienkovú neukotvenosť. Tarr chcel povedať filmom veľa a som rád, že môžem napísať, že sa mu to podarilo. Jeden z tých filmov čo zostanú v pamäti a keď príde na ne reč bude sa o nich pri pive výborne kecať. ()

Reklama

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Z prostoru "Za zavřenými dveřmi" (Huis clos - právnicky "s vyloučením veřejnosti"; Sartre, 1943) nepronikají žádné informace (tak jako z nebe nebo pekla), zprostředkovat je může jedině medium. Béla Tarr povyšuje milostný trojúhelník na nemilosrdný pětiúhelník, aby mezi jeho vrcholy vepsal existenciální drama, které se nedožilo katarze (procitnutí z nevolnosti). Pět lidí se svými projevenými i zastřenými tužbami krouží kolem sebe, mluví, aniž by se dokázali domluvit na čemkoli. Případná citace z výše uvedené Sartrovy hry: "Et cependant, nous sommes en enfer. Et personne ne doit venir. Personne. Nous resterons jusqu'au bout seuls ensemble. (A tak jsme přece jen v pekle. A nikdo nesmí odejít. Nikdo. Až dokonce zůstaneme sami spolu)" - to je to "peklo jsou ti druzí"... A tak se nakonec mluvilo víc o Sartrovi než Tarrovi, což rozhodně není dobře. ()

ancientone 

všechny recenze uživatele

Ohromne nepríjemný a na sledovanie náročný film, oproti ktorému sa aj tie najnepríjemnejšie kúsky európskeho autorského filmu, na čele s Fassbinderovým V roku s 13timi splnmi, javia ako vcelku milé oddychovky. .......... Počiatky Tarrovho štylistického krasokorčuľovania sa zarývajú do diváka s mŕtvolnou vyprahnutou pomalosťou, pričom v ňom zanechávajú hlboké a ihneď hnisajúce trajektórie svojej veľakrát (takmer neustále) neznesiteľnej sugestívnosti. je to portrét najnegatívnejších ľudských stránok, vykreslený spôsobom, ktorý sa bolestivo plazí pod kožou a vytvára dojem nefalšovanej choroby. ....... Celým filmom sa prepletá atmosféra hnitia a ľudského rozkladu (posilnená aj chorobnými odtieňami zelenej, červenej a modrej, vpitými do diegézy filmu). Zaujímavá skúsenosť, som rád, že to mám za sebou a už to nemusím sledovať. ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Mám pocit, že odsud Fliegauf dost čerpal inspiraci když točil Houštinu, protože Podzimní almanach s ní má kupodivu dost společného. Ona sice Houština je "povídková" a tady jde o portréty několika lidí, které na sebe sice skoro nenavazují, ale střídají se a vyvíjí mezi sebou, jenže oba filmy stojí jen na dialozích mezi postavami, které se snaží být dost filozofické či dramatické a celistvý příběh nemají. Jenže zatímco u Houštiny mě ty jednotlivé pasáže dost bavily a některé byly i celkem silné (a obzvlášť jedna, na kterou nejspíš nikdy nezapomenu), tady se mi moc nepovedlo se do toho dostat. Sice tu je pár zajímavých myšlenek a taky několik zkratkovitých, se kterými se Tarr moc pitvat asi bohužel nechtěl, ale na rozdíl od ostatních uživatelů mi ten vizuál přišel často mdlý a nudný a silných scén a dialogů jsem tu zaznamenal skutečně málo. Třeba jsem jen nebyl ve správné náladě, přeci jenom je to dost slušně zahrané a nějakou hloubku a obecně něco do sebe to určitě má, ale i tak nemůžu říct, že by mě Podzimní almanach nějak zvlášť zaujal. A popravdě mám pocit, že ve mě do budoucna ani nic nezanechal - když tedy pominu ten geniální závěr. Ten se mi totiž líbil fakt hodně, všechny ty myšlenky úctyhodně završil a až mě krapet překvapilo, že s takovým koncem přišel zrovna režisér Turínského koně. Ačkoli tu je ten konec dvojsmyslný, jelikož se dá chápat optimisticky i pesimisticky (a hlavně realisticky, protože to z toho vyplývá nejlíp) a je jen na divákovi, jakou variantu si vybere, protože jsou správně všechny. Ať už byl Tarrův záměr jakýkoli. Nicméně povedený závěr tenhle film naštěstí částečně zachránil a jen díky němu třetí hvězdičku nakonec přidám. Slabé 3* ()

Galerie (43)

Zajímavosti (2)

  • Průměrná délka záběru: 57 sekund. (Rosomak)
  • Ceny: Maďarský filmový týden 1984: nejlepší herec (Miklós B. Székely), MFF Locarno 1984: Cena Ernesta Artarii (Béla Tarr). [LFŠ 2010] (Krouťák)

Reklama

Reklama