Othello

Po pravde, máloktorej adaptácii divadelných základov sa podarí zharmonizovať zosnovanú eleganciu jedinečného W.S. do civilného, pohyblivého sveta obrazov bez toho, aby tým utrpel (vari najpodstatnejší) ľudský rozmer príbehu, na ktorom stojí. Zábery sú štylizované na vyniknutie prachprázdnych tieňov v prachpustých úskaliach samotárstva na pokraji kráľovskej rezidencii, ktorej chýba očarujúci prvok dokonalej dievčiny. Túto úlohu splnila S.Cloutier ako Desdemona a nádherne protipólne kontrastuje s Wellesovým Othellom - charizmatický obor, ba rovnako zraniteľný muž diablových úmyslov (pokiaľ príde o to najcennejšie). Spomínaný obrazový nástroj rozprávania je fascinujúci, pripomínajúci Ejzenštejnovho Alexandra Nevského. Síce nie taký monumentálny, ale spĺňa úlohu sprievodcu namiesto nekonečných prázdnych slov. Perfektne zostavený svet chladu za pomoci kosoštvorcového podhľadu, v ktorom jedno odťažité rozhodnutie životnej lásky strhne psychologické rozpoloženie citu vášne neskutočným spôsobom. Aj samotné vykreslenie vonkovskej smotánky je veľmi dobre zosyntetizované v synergickom vizuáli umeleckého celku. Lepšie štyri. (30.04.2015)

Pri zadaní mena Othello sa vyroluje množstvo pokusov o prevod tohto významného Shakespearovho diela na filmové plátno. Ale nebol to nik iný, ako enfant terrible Hollywoodu, Orson Welles, ktorý z divadelnej hry dokázal spraviť film. Nie inscenáciu divadelnej hry, ale plnokrvný film, v ktorom využil množstvo nástrojov, ktoré čiernobiely film poskytuje. Vzniklo dielo, na ktorom je síce poznať, že ani pri nakrúcaní tohto filmu sa Orson Welles nevyhol problémom s producentmi presvedčenými o tom, že kto platí, ten má aj najsprávnejší názor na to, ako má výsledné dielo vyzerať. Neprekvapuje ma, že film nezískal ohlas u divákov, ale očakával som, že si ho pozrie viac ako 135 užívateľov z tých sto tisícok, ktorí sa pasujú za fanúšikov filmu. (23.05.2018)

Na těžký průběh vzniku až neuvěřitelně skvělá adaptace Shakespearova dramatu, v níž občas drhnou nějaké drobnosti (spojené nejspíš právě s problémovým vznikem), ale jako celek se jedná o opravdu výborný film. Welles měl celkově ohromný talent na audiovizuální vyjádření nálady dvou z nejtemnějších Shakespearových dramat (v tomto ohledu předběhl například i Kozinceva s jeho Králem Learem - a to už je co říct). Pro ty, které film nadchnul podobně jako mě, doporučuji shlédnout i ranějšího Macbetha, který je snad ještě lepší. (04.01.2018)

Je to dobrý, ale moc mi to nesedlo. Krásně to vypadá, je to úžasně výpravné, exteriéry i interiéry luxusní, černobílá tomu sluší, hudba je parádní, stejně tak výprava i atmosféra a plusem je vlastně i to, že to netrvá tři hodiny, takže je tenhle benátský mouřenín sympaticky dynamický a Orson Welles si ho fakt vychutnal (výtečný výkon), narozdíl od překvapivě nevýrazného a nesympatického Jaga (což je problém), mu nemám co vytknout. A poslední půlhodina je skutečně úchvatná, sympaticky temná a dechberoucí. Asi to tedy vyvolává dojem, že bych měl hodnotit plným počtem, jenže jsem na tuhle verzi nebyl úplně naladěn (což nevadí), ale ani ten Wellesův styl mi úplně nesedí. Je to úchvatné, ale prostě to není úplně ono, to je asi celé. 85%. (02.04.2018)

Snad nejšílenější Wellesův projekt všech dob. Welles svého druhého Shakespeara (1948 - Macbeth) točil v Maroku po tři roky. Došly mu peníze - svůj honorář za Třetího muže použil na financování Othella, ale film zůstal nadlouho pouze fragmentem - jako tolik Wellesových počinů. V roce 1991 však Wellesova dcera Beatrice překvapivě nalezla negativy, které umožnily, aby byl film dán do celkem uspokojivého stavu. A za to jsem skutečně vděčný - i za rekonstruovaný soundtrack, který spolu s expresionistickou stínohrou i samotným Wellesovým ztělesněním Othella (proč by si Orson nemohl střihnout mouřenína?) dodává téhle Shakespearově adaptaci nezvykle dynamickou podobu. (23.07.2005)