Nabarvené ptáče

„Namaľované vtáča” je rozdelené takto: nultá kapitola - Marta. / 1. kapitola: Olga / 2. kapitola: Mlynár / 3. kapitola: Lech & Ludmila / 4. kapitola: Hans / 5. kapitola: Kňaz & Garbos / 6. kapitola: Labina / 7. kapitola: Mitka / 8. kapitola: Nikodém & Joska a 9. kapitola: nepomenovaná - autobusová sekvencia, v ktorej vystupuje i hlavná postava židovského chlapca, ktorá sa volá ? Ešte na menšie upresnenie: Účinkuje nielen v poslednej, avizovanej, ale v úplne všetkých, a to od totálneho začiatku až do absolútneho konca, a práve prostredníctvom, zatiaľ jeho detskej optiky, sa pohybujem spolu s ním cez rôzne prekážky, kdesi na východnej Ukrajine ? A to počas druhej svetovej vojny, keď bolo toto židovské etnikum v húfoch posielané do koncentračných táborov na istú smrť, a asi aj kvôli tomu ho rodičia poslali k tete Marte na lazy do tzv. bezpečia ? No, pokiaľ žije, stále svitá nádej na prežitie, no akonáhle dostane nečakaný infarkt, chlapča ostáva odkázané iba samo na seba, čiže z dočasného útočiska sa automaticky stáva - nebezpečné miesto. Od tohto momentu sa vydáva na „road-movie” po širšom okolí, kedy stretáva širokú paletu ľudských pováh, od najhorších - zvrátených a perverzných, až po celkom normálnych, ak sa avšak vôbec nejakí takí nájdu ? Určite nemá na ružiach ustlané, každú chvíľu mu ide o život, že ako som už vyššie spomínal, jeho meno je JOSKA. _ Pamätáte si ešte na ruský protivojnový snímok Иди и смотри ? Tak Marhoulov film sa mu jednak strašne podobá svojou extrémnou surovosťou, častou brutalitou a znázorňovaním explicitného násilia, ktoré si nikdy nekladie servítky pred ústa, alebo miestami sa zachádza až do pornografie a iných excesií, kedy si režisér našťastie vypomáha tzv. filmovým trikom, že si to máme iba »predstaviť« , aspoň že tak ! Zase estetická forma mi normálne evokovala snímky, iného, veľkého, režisérskeho virtuóza - Andreja Arsenieviča Tarkovskijho, pretože kompozícia čiernobieleho obrazu je naprosto famózna, pridáva na atmosfére, je depresívna, melancholická a veľmi skľúčená ! Kameraman Vladimír Smutný odviedol poriadny kus umeleckej práce, aká sa v našich lúkach a hájoch každý deň nevidí. Obstál by v svetových rozmeroch. Václav Marhoul nakrútil síce ambiciózny veľkofilm so svetovým obsadením, ale bohužiaľ - podľa kontroverznej predlohy poľského autora Jerzyho Kosińskiho, ktorý si množstvo vecí vo svojej "autobiografickej" knižke skrátka prikrášlil. Je to tým pádom samoúčelné a vykalkulované, naivne zahrané na akademickú notu, no bezvýsledne, ak nerátam výsledky českého leva. Je to vážny film, ktorý ale nemôžem brať úplne vážne. Na jedno pozretie, i napriek negatívnym vlastnostiam - určite áno. Opakovaná repríza z môjho pohľadu už nikdy viac nehrozí, aj keď zopár pozitívnych aspektov by sa našlo. (15.04.2020)

Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe. (13.09.2019)

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. (20.09.2019)

Pri sledovaní tohto filmu ma napadla taká absurdná myšlienka. Že čím ďalej ide človek na východ, tým tam viac ľuďom hrabe. Samozrejme, nie som zástanca tejto netolerantnej myšlienky, no tento film ju v človeku priamo vyvoláva. A možno bol aj taký úmysel. Ako netvrdím, niektoré situácie boli celkom reálne, no niektoré mi zase prišli pritiahnuté za vlasy (napríklad ja by som si určite od nejakého starca nenechal vlastne bez boja vylúpnuť oči lyžičkou. To čo za nezmysel?). Tiež tu bolo možno trocha účelovosti - chudák chalan, kam stúpil, tam nejaké nešťastie, nejaká smola. Až v druhej polovici si môže divák trochu vydýchnuť z obáv o chlapca, no čudností aj tak neubudlo. Na druhú stranu ma nadchla technická stránka. Ukazuje sa, že aj v tomto regióne sa dokáže natočiť remeselne špičkovo zvládnutý film. Celkovo mám dobrý pocit, aj napriek negatívam, sa na to pozeralo veľmi dobre. Zbehlo to ako voda a pritom ide o pomerne dlhú stopáž. Aj to niečo znamená. Slušný nadpriemer. 80/100 (25.03.2020)

Kontroverze kolem Nabarveného ptáčete je podle mě z velké části nafouknutá bublina a myslím, že ti odcházející diváci v Benátkách odcházeli hlavně proto, že se nudili a nebyl to film pro ně, jenže když se jich někdo zeptal na důvod, prostě se nechtěli ztrapnit a vymluvili se na nesnesitelnou brutalitu a už to bylo. Neříkám, že je film příjemná podívaná, to rozhodně není, ale je to skvělá podívaná a Václav Marhoul má rozum. Na plátně se tedy sice dějí ošklivé věci, nicméně skoro nikdy není zapotřebí je ukazovat přímo se snahou co nejvíce šokovat, mnohokrát je dokonce nepříjemnější to ticho před bouří, případně pouhý zvuk něčeho, co se právě odehrává mimo záběr. Asi nejvíce se mi na Nabarveném ptáčeti ale líbí, že je to stoprocentní světový film, ačkoliv se jím snad ani nesnaží být. Neexhibuje, soustředí se pořád na to, aby odvyprávěl špinavý příběh o cestě ze tmy na světlo, k čemuž mu výborní herci pomáhají stejně jako úchvatná kamera Vladimíra Smutného a Marhoulova vláčilovská režie. Není to pro každého, ale to je přece v pořádku. (16.09.2019)