Otevřené moře

Jako dokumentární rekonstrukce událostí působí ve své skromné rovině vcelku autenticky a v jistých okamžicích navozuje i patřičnou atmosféru absolutní bezmoci a zoufalství. Když to budeme brát jako home-video experiment od amatérského filmaře, tak to dopadlo více než dobře. Ale vydávat tohle do kina za plnohodnotný film je snad vtip distributorů. Sledovat něco přes hodinku otravný manželský pár ve vodě řešící standardní dilemata a režisér nemá v rukávu ani jediný dramatický twist, jak z tohohle pokusu udělat nervydrásající podívanou, která by se alespoň trošku přibližovala k festivalovým výkřikům, jež jej srovnávají s něčím tak nedostižným jako Čelistmi. Tohle není ani náhodou žádný "žraločí" nástupce, nýbrž amatérsky nakroucený polodokument, jež balancuje na hranici autentického a fiktivního ztvárnění (divný závěr). Už jen kvůli tomu, jak režisér nesmyslně navyšuje stopáž o nic neříkající turistické prostřihy na pevninu, zabíjí veškerou snahu o nějakou atmosféru. S digitální kamerou sice vše vypadá opravdově, ale veškeré napětí pochází jen z bezvýchodné situace, která stísněné pocity vyvolá, i když si o ní více přečtete v novinách. Můžeme se jen dohadovat, jestli je film příhodným formátem, jak tuto tragédii zachytit. 5/10 (13.09.2010)

Potápěčská noční můra to teda byla. Dívat se přes hodinu na dva lidičky, jak leží na hladině moře, jak se hádají, usmiřují a čekají na pomalou smrt, přitom se kamera houpe ze strany na stranu společně s vlnami a divák získává pocit autentičnosti. Pak přijdou žraloci, pak přijde konec... Divné a stísněné. Na druhou stranu je to vlastně všechno a nic víc v tom člověk nenajde. (23.08.2006)

Jakmile jsem si vzal do hlavy, že se budu snažit vcítit se co nejvíce do role Susan a Daniela v přesvědčení, že si zlepším kulturní zážitek, maximálně jsem si tento snímek užil. Pocit strachu po zjištění, že jsou v moři úplně sami jen tak rychle nezmizel a i já jsem měl chvílemi pocit, že se mi o paty otírá obrovský žralok... (31.03.2009)

V důsledku dosti bizarní pokus o dokumentaristicky pojaté drama. Chris Kentis se snaží evokovat situaci dvou lidí lapených v osidlech širého moře minimalistickými prostředky ruční kamery, ale troufám si říct, že naprostá většina dramatičnosti příběhu prýští ze samotné situace, ne z jejího ztvárnění. Ono v samotném zpracování není moc kde brát, ti dva se zjevně nemají o čem bavit, chvilkové hádky prostřídané zajíkavými vyznáními lásky těžko zvednou diváky ze sedadel, navíc když herecké provedení je vskutku prostřední. Absolutním hřebíčkem do rakve atmosféry jsou vyšinuté prostřihy a detaily na nejrůznější zástupce tropické fauny a flóry, nočního života v letovisku a fušérské doplňující scény z pevniny, které působí dojmem, že si je natočil zvídavý německý turista do rodinného archívu (hned vedle obnažených zadnic plážových krásek). Není se proto co divit, že z potenciálně hodně nadějného dramatu vzniká beztvará patlanina s několika žraloky, prázdným žvatláním dvou herců a podprůměrným provedením. (14.12.2006)

Na rozdíl od většiny jsem já zklamán nebyl. Nepovažuji tento film za žádný filmařský skvost, vlastně není výjimečný ničím, kromě jediného atributu, a tím je námět. Zcela jistě se dalo s takto slibným příběhem vyhrát víc, než jak to udělal Kentis, ale je to skutečně nutné? Jak byste chtěli dvoudenní drama shrnout necelé do hodiny a půl, abyste stihli popsat narůstající paniku hlavních aktérů a aspoň částečně ji konfrontovat s prostřihy na pobřežní idylku? Filmu dává velký náboj fakt, že se skutečně někomu stal (samozřejmě že ne doslova takto) a já myslím, že tvůrci se námětu zhostili slušně a přetvořili jen na koukatelný snímek s mírnými chybičkami, které ale vyvažuje právě ta tragická autentičnost boje dvou ztracených duší někde uprostřed oceánu. Nicméně každý má právo na svůj názor a pokud jste na tomto filmu chtěli hledat negativa, tak jste je jistě našli. Já je nehledal a i proto jsem spokojen. (16.07.2005)