Orlando

Neudělal jsem tu chybu, abych si před filmem přečetl knihu. Zatím na mě stále čeká a já se mohl oddat filmu bez jakéhokoliv srovnávání. A musím říci, že jsem si ho královsky užil. Úžasně výtvarná kamera jako by vypadla z filmů P.Greenaway - barokní obrazy, práce s barvou, šerosvitem, mlhou. Zastavením filmu vznikají svébytné fotografie. Skvělá hudba (David Motion, Sally Potter) rovněž připomene spolupráci M.Nymana s P.Greenewayem. Samotnou kapitolou je Tilda Swintonová, jejíž androgynní Orlando výstižně nachází polohu pro obě pohlaví a jejich splynutí a prolínání se. Je to ON, je to ONA. Orlando dostane darem dům, ale pod podmínkou, že nikdy nezestárne. Prochází stoletími a poznává lásky i zklamání, zrození i smrt. Film plyne jak voda v řece a čarovnými obrazy okouzlí každého, kdo se nechá. (19.05.2013)

"O jeho pohlaví nemohlo být pochyb..." Ale co je to ono pohlaví, jak předurčuje či limituje životy jednotlivců a jak předurčuje to, jak se k jednotlivci chová jeho okolí? Všechny tyto otázky v sobě obsahuje již tato úvodní věta a celý film nabízí dlouhý řetězec sekvencí, potažmo podnětů na stejné téma. Ačkoli v případě cesty za rovnoprávnost pohlaví ve smyslu rolí a ještě lépe rozplynutí samotného konceptu genderu je podstatnější cíl, než trnitá pouť k němu, v případě filmového "Orlanda" se sama cesta ukazuje jako klíčová nejen pro podmanění diváka, ale také jeho nadchnutí pro ony myšlenky. Tato rozverně vážná a jízlivě absurdní hra s identitami, tužbami a motivacemi pohlcuje coby barokně okázalá a campově přemrštěná freska. Své množství myšlenkových podnětů servíruje na podnose permanentního estetického vytržení a rozjařilé hravosti. A ještě při tom buduje rozkošný pomník hereckým kvalitám Tildy Swinton, bez jejíhož charismatu a chameleónství by filmová "Orlando nemohl fungovat. (25.09.2020)

Všechno, co v Orlandovi čtenář zakouší a teprve si v plynutí dourčuje, objevně a dobrodružně, živoucně, rozechvěle, dál a dál, všechno to netušené, nepředpokládané, odhalované se zrychleným dechem, co ze sebe vyplývá až v běhu, sledu, toku, noří se panensky z mlh textu i vlastní odvahy k přemýšlivosti a životu, je tady od začátku popsané, vysvětlené, pojmenované, zařazené do škatulek, vyložené jednoduchými slovy a názornými obrazy, zjednoznačněné, zpřehledněné, srovnané v bodech na osu časovou, mužsko-ženskou, filosoficko-sociální, abychom nedejbože netápali, nemýlili se. Umrtvené, ukotvené, odhalené a zbavené kouzla překvapivosti v ne-smělém vlastním odhalování - co a kdy už se odvážíme si sami pojmenovat a odhalit, co stále silněji probleskuje mezi slovy. **** Režisérka se s předlohou nemíjí, ale místo filmu, v němž by se odvážný, rebelský, osvobodivý proces sebepoznání hrdinky a její doby, extrapolovaný do několika ér a ústící v neklidnou vyhlídku zdrcující svou neuspokojivostí a omezeností a finálním nezvítězením - ale také neprohrou a nepodvolením se - stejně jako v reálném životě a době Virginie Woolfové, jakkoli nově rozežil, sledujeme jakýsi zjednodušený animovaný výtah, výklad, jako by ta nepodmanitelná předloha autorku filmu tak rozčilovala a znepokojovala, že si ji musela schematizovat a podmanit - a zabít. A zabití dovršit uspokojivým koncem, který ji nebude děsit. **** A pak se pokouší to prodat světu jako to, čím právě Woolfové Orlando je, aby pokud možno ho svou interpretací překryla, zahladila, vyhladila, protože její verze je bezpečná a s kýženou odměnou za životní hledání - v Orlandině "nalezení se" a "vrcholné seberealizaci" v zaměstnání i v dítěti. **** Nezamýšlený, tragický výsměch Virginii Woolfové, jež poukazovala na to, jak to vypadá, když ten nejsvobodnější duch toho nemůže ve své době pravdivě dosáhnout - výsměch, který však má své nepopiratelné kouzlo - protože i umrtvená a zpřehledněná ta struktura, ty výjevy, jak následují za sebou, pořád nesou stopy okouzlivosti - pokud vyloženě nejste z těch, kteří Woolfové Orlanda plně docenili v jeho nabitosti odvahou i za cenu bezútěšnosti, a nepotřebují se tudíž do života chlácholit slíbenou vyhlídkou na konečnou satisfakci. Pro takové by se tenhle film měl přejmenovat na "Je třeba zabít Orlanda" nebo "Jak je důležité zabít Orlanda". *~ (25.07.2019)

Audiovizuálně opojné, myšlenkově hutné a herecky strhující - Tilda Swinton opět potvrdila, že přes zdánlivou neatraktivitu je geniálním hereckým chameleonem, který bez mrknutí oka dokáže zcela přirozeně a plynule měnit několik hereckých poloh. Po většinu stopáže jsem snímek záběr po záběru a tón po tónu hltal s otevřenou pusou, přesto mi však po první projekci něco obtížně specifikovaného brání dát plný počet. Možná to, že i za kamerou stojící Sally Potter je na mě stejně geniální jako autorka předlohy, dost možná největší ženská osobnost světové literatury Virginia Woolfová. Trošku doufám, že zásluhou tohoto filmu se pokusím sáhnout po některém z jejích děl, ke kterým mám prozatím respekt. (01.05.2013)

"She's lived for 400 years and hardly aged a day; but, because this is England, everyone pretends not to notice." Zasněné, zamlžené a neostré obrazy se prolínají jeden s druhým, nejprve nesměle a neobratně, stejně jako se hlavní hrdina potýká s životem, později se učí vášni i touhe a radosti z klasů trávy a osobní svobody a nevyřčených slov a vnitřní krásy. Film, který zcela určitě není pro každého, ale toho, pro koho je, potěší mnohonásobně a několikrát. (13.01.2009)