Orlando

Jedinečné a hlavne vizuálne uhrančivé dielo. Snímok vás dostane už len svojím spracovaním a hereckým umením Tildy Swinton, ktorá tu bola skrátka dokonalá. A v len málo filmoch si máte možnosť pozrieť tak nádhernú výpravu, ba čo viac, navyše i akýsi prierez dobových kostýmov za cca 400 rokov. A hlavne sa tu veľmi zaujímavo rozobrala jedna téma a síce, ako a do akej miery ovplyvňovala pohlavná identita náš život a jeho omedzenia počas tohto dlhého obdobia - od Alžbetínskej doby až po súčasnosť. Nádherná záležitosť, v ktorej pre mňa jediná škvrnka bol Billy Zane. 85/100 (07.04.2017)

Ačkoliv se film drží základních myšlenek předlohy a je především podmanivým zamyšlením nad lidskou smrtelností a sexuální identitou jako formou performance, Potterová jen otrocky nepřepisuje původní text. Doplnila motivaci pro hrdinovu proměnu, pozměnila závěr, připsala postavu zpívajícího anděla a hru s genderovými rolemi dovedla ještě dál, když nechala Swintonovou hrát muže i ženu. Krom toho se rozhodla zvýraznit ústřední témata posmoderní filozofie, v zárodečné podobě přítomna již v knize (nelineární vyprávění, přímé oslovování čtenáře, poukazování na nestabilitu identit). ___ V době publikování předlohy průkopnická myšlenka, že muži a ženy nejednají dle svého biologického nastavení, nýbrž hrají role přisouzené společností, je ve filmu vyjádřena nejen slovně, ale také ironickým využitím kostýmů, gest, výpravy a pohybů postav, proměňujících se dle dějinného vývoje. Každá epocha se vyznačuje určitým zastřešujícím tématem a uměleckým slohem i specifickou barevnou paletou. ___ Opulentních povrchů Potterová využívá ke zdůraznění premisy, že lidské životy jsou formovány především našim vzezřením. Sofistikovanými filmovými prostředky pak prozkoumává schopnost umění a člověka překonávat kategorie, které zároveň vymezují i omezují naši životní zkušenost. ___ Pohledy Tildy Swinton do kamery nahrazují vysoce komunikativního vypravěče Woolfové a současně nás upozorňují na nesoulad mezi Orlandem a jejím prostředím, které ji nechápe. Film tak nejen soustavně relativizuje způsob, jakým rozumíme genderu a identitě, ale podvrací i naše divácké očekávání a mění způsob, jakým se běžně díváme na filmy. ___ Kniha i film nejenže tematizující sexuální ambivalenci, ale navíc ukazují, jak mohou být kulturnímu dědictví v nových kontextech připisovány jiné významy. Texty jsou významově bohaté, historie je nestabilní. Stejně tak lidská identita. Orlando je krom jiného film o čtení a psaní, natočený podle novely o čtení a psaní. Stejně jako předloha si přitom klade zásadní otázku, jak psát a číst pravdivě vůči sobě samému. 80% (04.01.2019)

"She's lived for 400 years and hardly aged a day; but, because this is England, everyone pretends not to notice." Zasněné, zamlžené a neostré obrazy se prolínají jeden s druhým, nejprve nesměle a neobratně, stejně jako se hlavní hrdina potýká s životem, později se učí vášni i touhe a radosti z klasů trávy a osobní svobody a nevyřčených slov a vnitřní krásy. Film, který zcela určitě není pro každého, ale toho, pro koho je, potěší mnohonásobně a několikrát. (13.01.2009)

Chytré, vtipné, opulentní, drzé a mnohovrstevnaté dílko s úsměvným pomrkáváním po divákovi ve chvílích, které zdůrazňují sílu nebo absurditu probíhajícího dialogu. Orlando je pro mě nejsilnější v momentu, kdy z pozice ženy dostává košem od svého nápadníka podobným způsobem, jakým dával on sám z pozice muže v úvodu snímku. I přes to, že silných podnětů k zamyšlení nabízí mnohem víc. (23.09.2021)

Všechno, co v Orlandovi čtenář zakouší a teprve si v plynutí dourčuje, objevně a dobrodružně, živoucně, rozechvěle, dál a dál, všechno to netušené, nepředpokládané, odhalované se zrychleným dechem, co ze sebe vyplývá až v běhu, sledu, toku, noří se panensky z mlh textu i vlastní odvahy k přemýšlivosti a životu, je tady od začátku popsané, vysvětlené, pojmenované, zařazené do škatulek, vyložené jednoduchými slovy a názornými obrazy, zjednoznačněné, zpřehledněné, srovnané v bodech na osu časovou, mužsko-ženskou, filosoficko-sociální, abychom nedejbože netápali, nemýlili se. Umrtvené, ukotvené, odhalené a zbavené kouzla překvapivosti v ne-smělém vlastním odhalování - co a kdy už se odvážíme si sami pojmenovat a odhalit, co stále silněji probleskuje mezi slovy. **** Režisérka se s předlohou nemíjí, ale místo filmu, v němž by se odvážný, rebelský, osvobodivý proces sebepoznání hrdinky a její doby, extrapolovaný do několika ér a ústící v neklidnou vyhlídku zdrcující svou neuspokojivostí a omezeností a finálním nezvítězením - ale také neprohrou a nepodvolením se - stejně jako v reálném životě a době Virginie Woolfové, jakkoli nově rozežil, sledujeme jakýsi zjednodušený animovaný výtah, výklad, jako by ta nepodmanitelná předloha autorku filmu tak rozčilovala a znepokojovala, že si ji musela schematizovat a podmanit - a zabít. A zabití dovršit uspokojivým koncem, který ji nebude děsit. **** A pak se pokouší to prodat světu jako to, čím právě Woolfové Orlando je, aby pokud možno ho svou interpretací překryla, zahladila, vyhladila, protože její verze je bezpečná a s kýženou odměnou za životní hledání - v Orlandině "nalezení se" a "vrcholné seberealizaci" v zaměstnání i v dítěti. **** Nezamýšlený, tragický výsměch Virginii Woolfové, jež poukazovala na to, jak to vypadá, když ten nejsvobodnější duch toho nemůže ve své době pravdivě dosáhnout - výsměch, který však má své nepopiratelné kouzlo - protože i umrtvená a zpřehledněná ta struktura, ty výjevy, jak následují za sebou, pořád nesou stopy okouzlivosti - pokud vyloženě nejste z těch, kteří Woolfové Orlanda plně docenili v jeho nabitosti odvahou i za cenu bezútěšnosti, a nepotřebují se tudíž do života chlácholit slíbenou vyhlídkou na konečnou satisfakci. Pro takové by se tenhle film měl přejmenovat na "Je třeba zabít Orlanda" nebo "Jak je důležité zabít Orlanda". *~ (25.07.2019)