Mandžuský kandidát

Dost zručně odvedená práce v tomhle politickém thrilleru narozdíl od mccarthyovských paralel nezestárne nikdy, o žádný zázrak se však rozhodně nejedná. Sinatra odvádí standard, "vymytý" Harvey taktéž, hereckému průměru se vymyká překvapivě Jessica z To je vražda napsala v roli dost panovačné Harveyho matky. (19.07.2005)

Viem, ze roku 2004 Dzonathan Demme zrymejkoval tento film s Denzelom Texasom na cele. No a teraz som videl uz aj povodnu verziu od Frankenheimera /Ptacnik z Alcatrazu, The Gypsy Moths 1969/. Pacili sa mi temy ako nejake tie konspiracie, kontrola myslenia skombinovana s atentatom, naprogramovanie cloveka agentmi cudzich statov. Skoda len, ze spracovanie je dost priemerne, tempo sa v strede filmu neskutocne uvolnilo a je nielen rozvlacne, ale az ospale, herci tomu tiez velmi nepomohli, Sinatra bol spevak na urovni, ale dost hodne mal pletky s organizovanym zlocinom, takze ho velmi nemusim, Angela Lansbury /Dlouhe, horke leto s istym Wellesom/ bola vyborna, ale sama to holt neutiahla, zvysok hercov bol len do poctu a herecky sa teda nijako nepredviedli. Skoda, sluby namet je utopeny v nudnom a nezazivnom prevedeni : 50 % (08.07.2017)

Slavný, ale dnes vlastně trochu pozapomenutý politický thriller, jenž je de facto svědectvím své doby.  Lehce schizofrenní zápletka, kde  není jasné, zda autor pranýřuje paranoidní mccarthysmus nebo chce představit děsuplné nebezpečí komunistických agentů. Velmi naivní představa hypnotické manipulace  je sama o sobě děravá jako cedník a moc tomu nepřidává ani Sinatrovo odříkávané "herectví", na stranu druhou mě hodně bavila mladá a krásná Janet Leigh a především ďábelská mrcha Angely Lansburyové.   Ačkoliv jsem nebyl pohlcen tehdy jistě brutálně děsivým příběhem , rozhodně jsem se nenudil a silné dějové zvraty (senátor a jeho dcera,  finále s twistem) jsem si náležitě vychutnal.   Rozkolísaný film a to nejen díky tomu, že notně zestárl. Vynáším tři kárové dámy.. (19.09.2023)

Skrze Mandužský kandidát jsem si po čase zase uvědomil, jak je hodnota filmů často relativní a závislá od doby i osobního vkusu. Tenhle kontroverzní snímek, který byl zakázan po celém východním bloku a po několika politických atentátech ho stáhli na čas z distribuce i v USA, může dneska už jen stěží opětovně vyvolat tak obrovské vášně. Musím říct, že dobrá polovina filmu mne oslovila víc formou a uměleckou stránkou, než sdělovaným obsahem, který se rozbíhal rozvláčnějším tempem, z dnešního pohledu už není tolik originální a provázel ho poněkud kulhající scénář. Ač jde o snímek, kterým John Frankenheimer jako režisér výrazně prorazil a snad dodnes z celé režisérovy tvorby představuje nejuznávanější titul, z mé strany je to naopak výjimečný případ, kdy u Frankenheimerova filmu ze 60. let nejdu do plných (4 hvězdičky mám pak už jen u nezvykle komediálního počinu Extraordinary Seaman) a s vysokým hodnocením kritiků se mírně rozcházím. O čtyři roky mladší Znovuzrození stejného žánru mi určitě připadá zdařilejší. Pár vyloženě hluchých míst nešlo přehlédnout a vysoká očekávání zůstala zčásti nenaplněna, přesto nemohu říci, že bych si Mandužský kandidát nebyl užil. Hutná paranoidní atmosféra, provázena skvostnou kameru i režií, vytvořila hlavní devizi tohoto konspiračního sci-fi thrilleru a velmi mne zaujalo i vyprávění v několika retrospektivách. Nemohu nevzpomenout všechny snové pasáže, které už od počátku dodávají zdánlivě ryze vážnému filmu nádech zábavné politické satiry (čímž mi Frankenheimer zde připomněl mého též oblíbeného Buñuela!). Pokud rozehraný děj vyvrcholil posledních 40 minut v tak napínavou podívanou, ve které se rozehrané střípky krásně funkčně pospájely, a vedle již zmíněných kladů připočtu i několik skvělých hereckých výkonů (zvláště Angelu Lansbury jako panovační matku.. jo, a konečně jsem viděl ve filmu hrát i Franka Sinatru!), nabízí se otázka, co bych si vlastně měl přát víc? No snad abych po tomhle filmu taky neměl divoké levicové sny plné sovětských komoušů a Číňanů... ;o) 75% (03.09.2020)

„Co jiného je svědomí než podlaha manéže, která spěchá vzhůru vstříc artistovi padajícímu z hrazdy?“ Nenapadá mě vhodnější úvodní věta než tento citát z knihy Richarda Condona. Ten dokázal v Mandžuském kandidátovi zachytit náladu Ameriky v počátcích studené války věrně do té míry, do jaké se dá věřit předmluvám úspěšných knih. Condon s humorem sobě vlastním komentuje a kritizuje americké pokrytectví, přetvářku, vzhlížení ke zdánlivě důležitým, přitom tak nicotným státním symbolům. Film úspěšně postihuje většinu témat objevivších se v knize, více humoru by mu však prospělo. Až na pár narážek (Iselinův odraz na portrétu Abrahama Lincolna) je Mandžuský kandidát příliš vážný na to, aby jej někdo bral vážně, což možná zní jako nesmysl, ale co je to za satiru bez jasně „vycítitelné“ ironie? Přesto se jedná o jeden z nejodvážnějších amerických filmů 60. let. Zpochybňuje význam Medaile cti i republikánské smýšlení senátora McCarthyho (všimněte si, jak je mu James Gregory podobný), nebojí se ani vyzývavějších erotických náznaků, nemluvě o intimním vztahu mezi Shawem a jeho matkou. Herecké obsazení je poměrně nečekané, major Marco je v Sintrově podání o něco jednoznačnější postavou než v knize. Po pravdě není ani moc zajímavý, ale o to víc dává vyniknout Laurenci Harveyovi, ledově chladnému a přitom hluboce lidskému v každé scéně. Nezapomenutelné jsou jeho dialogy s Angelou Lansburyovou jako jeho filmovou matkou. Přesto, kdybych jí neměl zafixovanou jako stárnoucí spisovatelku z To je vražda, napsala, věřil bych jí roli manipulativní potvory více. Po Psychu v dalším významném filmu se zde objevila Janet Leighová, díky ní je význam Eugenie pro celý příběh ještě patrnější než v knize. Největším problémem Mandžuského kandidáta je jeho „nepřenosnost“. Těžko můžete po středoevropanovi chtít, aby se vžil do pocitů Američanů během padesátých let, sužovaných strachem z komunismu. Přičemž bez plného pochopení významu jednotlivých motivů se může Kandidát jevit jako zdlouhavý thriller plný nikam nesměřujících dialogů. Navzdory přílišné popisnosti v některých scénách pak výsledný dojem nezachraňuje ani několik zdařilých nápadů, kterak znevšednit formální stránku. Zmínil bych alespoň téměř geniální rotaci kamery na „sjezdu pěstitelek hortenzií“ a snahu budovat napětí buď tím, že nevidíme v podstatě nic (vražda Holborna Gainese), nebo naopak vidíme více než je třeba (souboj s Čun-Džinem). Frankenheimer vlil do žánru čerstvou krev a v podstatě zamezil rozšíření propasti vzniklé po uvedení posledního „velkého“ Hitchova thrilleru, Psycha. Lze namítat, že v mnoha ohledech mohl víc přitlačit na pilu, v mnoha zase více využívat obrazu, nikoliv slov, coby prostředku k posunování vyprávění, každopádně natočil významný snímek, dostatečně věrný své předloze, dostatečně smělý v politické rovině, pouze „američtější“ než by mnozí považovali za nezbytné. 80% (06.10.2007)