Astenický syndrom

Drzosti tvé jméno je Kira. Úžasný film pro ty, kterým není lhostejná lhostejnost. Muratova byla zřejmě u kolébky obklopena stejnými sudičkami jako Pasolini a Fellini, jako kdyby si z obou pánů vybrala to dobré. V jejím případě to (pomyslné) spojení zafungovalo, ne jako v případě když to pánové zkusili v praxi ve filmu Sladký život. Kira Muratova, tahle režisérka je hodna obdivu, i kdyby již nikdy nic dobrého nenatočila. Jsem apatická, tedy jsem naživu. (22.01.2013)

Tohle je brutální film. Chvílemi totálně vtipný, chvílemi STRAŠLIVÝ – stylově někde mezi Godardem, Chytilovou a… - a Ruskem. Jestli totiž Chytilové hyperbolu třeba v Panelstory nebo Kurvahoši… dovedeme zasadit do našeho českého reálu, bizarerie Muratovy se v nejvypjatějších momentech překvapivě blíží tomu nejujetějšímu z Lynche (Miša dóma?!!! Miša dóma?!!! ... -)) Myslel jsem si dlouho, že sovětský film po roce 1970 je Tarkovskij, Tarkovskij, Tarkovskij a pak dlouho nic – tohle je ale úplně jiný rank, je to angažované a přitom tam jde o to jediné o co má v umění jít – o spásu duše (nebo o její ztracení?)… Estetika toho je škaredá, viděl jsem pár dní před tím Kaurismäkiho I hired the Contract Killer ze stejného roku – tam dokonalá forma i povrch, uměřenost, vše lesklé, kvalitní filmový materiál, ale k uzoufání prázdný a úplně zbytečný film. Tohle je skoro opak – vybledlé barvy materiálu, chaotická kamera, mnohde přepísknuté rozměry scén, ale celé je to naplněné k prasknutí smyslem a životem. Doslova ší-le-né jsou pak záběry ze sovětské rasovny – při Schubertově Moment musicaux vám u toho vstanou všechny chlupy na těle a nikdy na to nezapomenete. Vyrobil jsem české titulky, jsou pod přiblblým, ale povinným anglosaským přepisem z ruštiny ("originální název") Astenicheskiy sindrom na titulky.com. (10.08.2011)

Nemůžu si pomoct, ale tenhle snímek vnímám spíše jako takovou autorskou snahu něco předvést, a to v podstatě jakkoli bez toho, aby to bylo divácky zajímavé. Ano, je zde kritika, ano je zde podána tak, že to ani moc chápat nechcete. Jsou zde dobré nápady, ale podle mě za to tenhle dva a půl hodiny dlouhý film nestojí. (12.02.2016)

Nikdo o tom nechce slyšet, nikdo to nechce vidět…to nepatří do diskuze – o dobru a zlu. Nenáviděl jsem svoje rodiče. Nenáviděl jsem, jak se podobám otci. Nenáviděl jsem svoji nenávist. Astenický – slabý, neduživý, netečný. Zoufalá. Zoufalá žena po smrti manžela. Její příběh nekončí jinak. Konec promítání. Lidé odcházejí hromadně ze sálu - nechtějí se bavit o filmu. Jejich životy jsou nudné a ubohé, chtějí se při filmu smát, ne uvažovat. Usínají v metru. Učitel. Spí v metru. Lidé přes něj netečně šlapou – další zoufalá situace zavání slovanským cynismem… od učitele děj neustále odbíhá - sleduje další události -….někde zabili nějakého Kolju....dvě dvojice se vášnivě líbají…učitel vzdělává netečné studenty…venku se strká fronta o ryby …netečný žák rozbaluje rybu a učitel propadá melancholii. Učitel se ptá, co bude žák dělat po maturitě, odpovídá mu střih na bezdomovce co vypráví jak okradl dívku o kabelku…střih zpět do třídy, třída se směje. Později učitel vidí toho žáka obhajovat týraného idiota... Učitel usíná. Má narkolepsii? Je tohle svět, kde je lepší být jen divákem, netečným pozorovatelem sugestivního proudu informací, ohromujících skrytých pravd, odkazů a věcí, bezděčným voyerem životů, které se stejně točí v kruhu či se pokusit… ale o co se pokusit? A proč, když stejně všichni zůstávají slepí. Nenávidím vás, protože jste živí. Opravdu? (20.09.2008)

Nepohodlný film. Dlouhý, ošklivý, hlučný. Bez příběhu a bez vypravěče. Bez jistot typu: sledujeme fikci, nikoli fikci ve fikci, která se na chvíli změní v dokument. Namísto logických vět postavy odříkávají naučená hesla nebo recitují básničky. Stejně je nikdo neposlouchá, nikdo si jich nevšímá. Nefunkčnost vztahů, nefunkčnost systému (škola představuje jen neveselou parodii vzdělávací instituce). Lidé se naučili žít sami pro sebe a jejich jediná úniková cesta v momentu oslabení a obnažení vede k iracionalitě, k absurdnímu jednání. Nevědí, co bude, nemají, na koho by se obrátili. Připomínají porouchané stroje, jejichž zmechanizovaný způsob bytí se zadrhnul (opakování vět, netečnost, nevypočitatelné reakce). Sadismus vůči postavám, sadismus vůči divákovi. Kira Muratova a její brutálně upřímné zachycení společenského ovzduší glasnosti. 80% (27.04.2013)