Cestující v dešti

Francouzsko-italské drama, v němž se v hlavní herecké dvojici představuje poněkud nesourodý pár křehká M. Jobert a jako vždy charismatický a mužný Ch. Bronson. Nenápadná Francouzka zvaná Melie (zkrácenina od Melancholie) měla tu smůlu, že si ji vyhlédl duševně narušený psychopat, jenž unikl z léčení a znásilnil ji, načež mu Melie odpověděla ránou z brokovnice. Za zmínku stojí silně arogantní a odlidštěný manžel Melie, jakýsi navigátor pilota, jenž neustále cestuje po světě a nemá pro svou ženu příjemné slovo. Poté na scénu vstupuje s úsměvem od ucha k uchu (!) mimořádně tajemný muž, později představený jako plukovník Dobbs, jenž ihned obviní Melie z vraždy. Bronson v tomto snímku skutečně hraje velmi netradiční roli vzhledem k jeho repertoáru, neboť je neustále v dobré náladě, tak ukecaného jsem ho ještě snad neviděl a akční scény (kromě jedné) tentokrát vynechal. Navíc je divák udiven jeho skvělými dedukčními schopnostmi, jimiž dostává Melie do úzkých, avšak ta stále sveřepě zapírá svou vinu. V závěru snímku dojde k nečekanému rozuzlení, jež poněkud zvýšilo šance na vyšší hodnocení, neboť tentokrát se mi po většinu času jevil Clémentův snímek jako ryze průměrný. (02.06.2015)

Varování pro všechny ženy, které sní o manželství s pilotem, vile na riviéře, krásných bílých šatech a Charlesi Bronsonovi: po tomto filmu vás podobné sny – minimálně na zbytek večera – přejdou. Alespoň pokud jste citlivější povahy a špatně snášíte déšť, znásilňování, temné sklepy a hrubé zacházení ze strany tajemných cizinců… Cestující v dešti je další skvěle minimalistický krimi thriller z francouzské „staré školy“ – výborně obsazený, detailně propracovaný, s nepředvídatelným dějem, pečlivě budovanou atmosférou napětí, nejistoty a ohrožení, a sice ne úplně překvapivým, ale citlivě vypointovaným závěrem (a písničkou :). Charles Bronson si tu místo s harmonikou hraje s oříšky, ale není o nic méně znepokojivý, drsný a nečitelný. Marlène Jobert proti němu působí nesmírně křehce a její postavu nelze než obdivovat za kuráž a vytrvalost, s jakými čelí své stále beznadějnější situaci. Situaci, ve které je navíc úplně sama. Její matka je dotčená čímsi z minulosti, kamarádka (Bronsonova femme fatale Jill Ireland) není tak úplně tím, čím se zdá být, a manžel je poměrně nechutný cápek, zamilovaný až po uši – do vzpomínek na svého otce. Na film jsem se sice dívala za slunečného odpoledne, když jsem ale večer zůstala v domě (se sklepem, ale bez dvouhlavňovky) sama, zrovna klidná jsem nebyla. (06.08.2012)

Výstredný násilník v daždi. Jeho pohľad pripomína vraha z príbehu Studňa seriálu 30. prípadov majora Zemana a je jasné, že ublíži. No nie je to bez trestu - ublíži a je mu ublížené. Ktosi príde a chce vedieť viac. Metódy vyzvedania pravdy ale narážajú u zaťatej ženy na kameň. Kamufluje, predstiera sa na oboch stranách, pije sa, cestuje sa. Nájde sa telo, ale patrí inému. Náznaky, nejasnosti, nefungujúca komunikácia. Namiesto kompaktného príbehu európska pocitovosť a nejasné motivácie. Jedna pravda je však istá až veľmi -žena si nikdy neprizná, že spravila chybu. Do toho trochu násilia a o artom zaváňajúci thriller výsostne francúzsko/talianskej proveniencie je postarané. (21.10.2012)

Skvělý Mrkvička, a tím vše pozitivní končí. Dvakrát jsem u toho totálně usnul, protože to tempo a dialogy by mohly uspávat hady. Podle hodnocení jsem čekal strhující, anebo alespoň inteligentní film, ale nic z toho se nekonalo. Charismatický plukovník se ve skutečnosti chová jako vtěrka, a úlohu Melie mi bude někdo muset asi vysvětlit. Prostě jsme se s tvůrci nesešli, to se stává. (15.10.2012)

"Love, love." Ještě nikdy mě neznělo slovo "love", natož dvakrát za sebou, tak krásně, jako z úst charismatického chlapa Charlese Bronsona, který tak oslovoval křehkou krásku Marlène Jobert, do které jsem se asi zamiloval. Film který má v sobě plno tajemství a nevyřčených pravd je napínavý do posledního okamžiku. Je to jeden z těch mála skutečně silných příběhů, který sice skončí na obrazovce, ale ještě dlouho, předlouho pokračuje v naší mysli a to i díky nádherné hudbě mistra oboru Francise Laie. Film s velkým F a s hereckými výkony z kategorie nadstandartních doporučuji pustit ve večerních hodinách, tma je totiž velkým přítelem pro ještě větší prožitek z této filmařské dokonalosti. (12.08.2008)