Devět písní

Podivně kontrastní až šmírácký vhled do soukromí jednoho páru. Předehra na koncertě a pak dohra v posteli. Mezi tím pár banálních slov a pohled na Antarktidu - bohužel si mě tato II (interrupted intimacy) kolem prstíčku příliš neomotala, spíš mě stavěla do pozice někoho nepatřičně přítomného (asi správně), většího smyslu v ní příliš nenacházím. Jako originální, bezdějový pokus, to však své osobité kouzlo má. 60% (12.11.2009)

Winterbottom se snažil o těžkou alternativu, ale ve své snaze natočit cosi nezvyklého pozapomněl na styl a finesu a tudíž vznikl jenom jakýsi ulepený paskvil s vizuálem lepšího domácího videa. Záznamy koncertů rockových skupin (navíc těch průměrnějších z UK) jenom posilují dojem, že rejža chtěl být zajímavý za každou cenu a navíc se mu to hodilo do krámu, protože těch devět písní mu natáhlo stopáž alespoň na hraniční celovečerní délku. Dvě hvězdy za všechno, co ve filmu souvisí s Margo Stilley. (05.04.2012)

Sledování Devíti písní je velmi smyslovým zážitkem. Na rozdíl od většiny místních kritiků to však nemyslím jako pejorativum. Odvážné sexuální scény sice zkoumají hraníce toho, co film unese, aniž by byl považován za ryze erotickou podívanou, ale k emoční vyprázdněnosti porna mají daleko. Naopak, divák se skrze ně učí vnímat (domnívám se nově ve filmovém médiu) emoční vzhtah hlavních představitelů. A právě v tom tkví formální zajímavost Winterbottomova snímku. Písňové paralely - ačkoli ne tak důsledně - byly využity už mockráte předtím, ale sex jako návod ke čtení ne. (28.08.2010)

"Zkoumat Antarktidu je skoro jako objevovat vesmír... Klaustrofobie a agorafobie současně. Jako když jsou dva lidé v posteli." - 9 Songs je velmi zajímavý experiment s formou, ve kterém Winterbottom boří klasickou dramatickou stavbu a místo věcí jako jsou příběh či děj je zde pouze následující schéma: mezi devíti koncerty různých stylů (i na nich) se schází mladá milenecká dvojice Američanky a Angličana, přičemž optika filmu je zaostřena hlavně na sex. Pokud se občas - mezi souložemi a koncerty - vyskytne nějaký rozhovor, je na něm (bohužel) znát záměrná improvizace, tj. sklouzává k banalitám (na které přece nemusíme chodit do kina :o). Ale co se zobrazení proměn a vývoje sexuálního vztahu týče, je film špičkový - zde se nálady nevyjadřují slovy, ale činy, a to velmi explicitně zobrazenými, skoro až na hranici hard porna. Jenže v tom je právě ten rozdíl mezi režisérem a protagonisty běžného porna a mezi Winterbottomem a jeho dvěma herci - ti jsou totiž talentovaní umělci, kteří si chtějí hrát a přitom třeba i něco hlubšího sdělit. - Pokud se vám Poslední tango v Paříži zdálo příliš umírněné, koukněte se na tohle! (07.05.2005)

9 songs vznikl tak, že se jeden střihač ožral a zhulil, rozstříhal přírodovědný dokument, romantický film, koncertní záznam a pornofilm a takřka náhodně různé kusy sestříhal dohromady. Samozřejmě to není pravda, ale mohla by být. Zajímavé na tom všem je, že je to docela zajímavé. Je to trochu jako listovat něčím denníkem a napřeskáčku číst náhodně vybrané pasáže a přitom poslouchat muziku. Přesto v tom příběh je. Hlavní hrdinové prostě chodí na koncerty, fetujou a šukají. A pak jeden z nich odletí do Antarktidy, kde má na co vzpomínat. Hmmm... ale ta kozačková scéna... je příliš krátká. Je to fajn film, ale patrně jen na jedno podívání. Podruhé už nebude mít co říci. (08.02.2019)