Tristram Shandy

Po dosledování jsem byl absolutně nadšen, ale vyprchává to rychleji, než bych si byl býval přál. To, čeho si na filmu Tristram Shandy cením, kromě plejády gagů, nejvíc, je jeho nepředvídatelnost. Nejenže jsem, i po přečtení brožurky, čekal tak trochu něco jiného, ale i v samotném snímku jsem si v duchu představoval, jak by se mohl tento vpravdě bláznivý příběh vyvíjet. V momentě, kdy jsem si byl jistý, že to by bylo přesně to pravé a co by se mi velmi líbilo, přišli tvůrci s něčím úplně jiným - skoro stejně dobrým :-), aby podobné překvapení zopakovali ještě několikrát, moji první ideální představu dočasně vymazali z paměti, jako již neuskutečnitelnou a na konci ji zcela neočekávaně prskli na plátno. No, trochu zmateně popsáno, stejně jako to dělá tenhle film :-), jo a hudba byla naprosto boží, jen nevím, komu by za to měli dát oskara, jestli Bachovi, Händelovi anebo Rotovi :-) (05.01.2007)

Kniha Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho je nenapodobitelný (a samozřejmě taky zdánlivě nezfilmovatelný) skvost. Jeho volné pojetí je sympatické, stejně jako druhá linie filmařských strastí ohledně velikostí podpadků a věrohodnosti bojových scén - i když mě osobně nebaví zas až tak hrozně moc jako přímo pasáže z knihy. Zkrátka chytrá a vtipná oddychovka, jak stvořená na sobotní odpoledne. (19.12.2007)

Michael Winterbottom patří mezi nejzajímavější režiséry, které jsem na MFFKV objevil… Z filmu Code 46 jsem byl nadšen, Devět písní se mi moc líbilo, Cestu do Quantanama považuji za ideologicky mimořádně problematický, ale opět skvěle natočený film a z Tristrama Shandyho jsem opět nadšen. Už od prvních záběrů snímek zdánlivě aplikuje brechtovský model, kdy je divákovi neustále připomínáno, že sleduje film… Poté zpochybňuje jednu vyprávěcí linii za druhou, jedna rovina reprezentace proniká do další, a když už se vzdáte možnosti, že byste se napoprvé mohli v těch vyprávěních ve vyprávěních ve vyprávěních vyznat, vyskočí film z roviny "adaptace knihy" do roviny "filmaři se pokoušejí zfilmovat nezfilmovatelnou knihu". Z objektu sledování se stává objekt vyprávění a do popředí vystupuje sám štáb v čele s hercem Stevem Cooganem... Přechod do filmu o filmu a sledováním zoufalství filmařů při adaptaci knihy, která je filmařsky jen těžko uchopitelná, aniž by se samotný děj knihy stal zcela okrajovým, považuji za geniální filmařský nápad a snímek sám z tohoto občas až absurdního vztahu dvou světů dokáže vydolovat maximum. Mimořádně rychlý film inscenuje jednu absurdní rovinu za druhou, postavy/herci nepřestávají mluvit a snímek vytváří další podzápletky z prostého porovnávání různých skutečností a jednotlivostí. Vztah film/kniha je postupně rozšířen na vztah realističnost/nadsázka, umělecký film/zábavný film, vysoké podpatky/nízké podpatky, nehledě na neustálé rozmíšky mezi herci v hlavních/vedlejších rolích (podle toho, koho se zeptáte). Vynikající je však hlavně nápad v úplném závěru, kdy si najednou nejste jistí, co vlastně celý štáb v projekční místnosti sledoval… Pevně doufám, že Tristram Shandy bude konečně ten první Winterbottomův film, který by mohl být zakoupen i do naší distribuce. Je zábavný, neotřelý a za každých okolností nápaditý. (20.05.2007)

Vyfabulovaná fabulační bublina oděná do netradičního oděvu, nepředstavující ani rybu ani raka, jen podivně vyhlížejícího pavouka snovače, který se snaží obsáhnout řadu žánrů. A já se přichytil na jeho vábivou návnadu a uvízl jsem v jeho sítích. Pseudodokument spolu s pseudoadaptací nezfilmovatelného románového díla jdou ruku v ruce vstříc divákovi s otevřenou náručí a typickým britským humorem. Plusové body si pak můžou připsat fanoušci Black Books za Dylana Morena. (15.07.2009)

„Můj otec měl dvě domácí povinnosti, a protože byl systematický muž, rád je plnil obě najednou. První byla natahování hodin. Druhá byla radostnější.“ Se zhlédnutím filmu jsem dlouho otálel. Jednak proto, že mě jiné 2 režisérovy snímky příliš nenadchly, jednak kvůli tomu, že snad žádná kniha mi nebyla tak často doporučována jako právě onen „nezfilmovatelný“ román. Ovšem, když mi definitivně došlo, že k čtené podobě se prostě nedokopu, se zatajeným dechem a nejistým očekáváním jsem sáhl po té filmové. A že mě čekalo sakra velké a milé překvapení! Tristram Shandy je totiž obrovsky vtipný, originální a nápaditý výtvor. Propojení řekněme „natáčených“ s „natáčejícími“, tedy lidí, kteří hrají jak románové postavy, tak zároveň i sami sebe, funguje krásně bez jakýchkoliv zádrhelů, a já se obrovsky bavil, bez ohledu na „dějovou“ linii. Díky tomu divák dostává nejenom střípky ze samotného díla (baví vlastně všechny, i když samozřejmě historku o těch 2 povinnostech Tristramova otce, kterou jsem slyšel už před projekcí, lze s jistotou označit za nejvtipnější), ale i ze zákulisí natáčení, kde si tvůrci snímku zlomyslně pohrávají se satirou na filmový průmysl a jeho fungování (rozhovor v maskérně a následná neutuchající herecká rivalita, pasáž s dělohou, zkoušení horkého kaštanu, promítání levné bitevní scény, snová sekvence, filmové odkazy atd.). A samozřejmě publikum baví i herci, ti hrající sami sebe (hollywoodský host v podobě Gillian Anderson), ale i ti s „pozměněnou“ identitou (kupříkladu moji oblíbenci, tedy „šílený doktor“ Dylana Morana či „mamina“ Kelly Macdonald). Samotné ukončení filmu, tedy vulgární debata při hostině, bylo výborné, ale kvituju i tu hereckou kreaci při závěrečných titulcích (ne že bych u ní zrovna hýkal smíchy, ale to „uzavření kruhu“ hereckého sváru se myslím docela povedlo). Dávám slabších 5* a zároveň doufám, že se nám tímto snímkem začalo s Winterbottomem blýskat na další a hlavně lepší filmová setkání. „Groucho Marx jednou prohlásil, že problém s napsáním knihy o sobě je v tom, že ze sebe nemůžeš udělat šaška. Proč ne? Lidé ze sebe stále dělají šašky.“ (08.08.2015)