Pilát Pontský, onoho dne

Solidní TV inscenace, která ale příliš nepřekračuje obvyklé standardy. Nadprůměrné jsou herecké výkony Luďka Munzara, Ondřeje Vetchého a Jaromíra Hanzlíka, naopak rušivě bizarně až násilně působí například Pilátova koupel i některé jiné poněkud toporně naaranžované scény, které by asi vyzněly lépe v opravdovém filmovém podání. U tohoto divadelně inscenačního pojetí bych upřednostnil víc metaforické náznaky, než snahu o občasné až příliš polopatické "vylepšování" scénického provedení, což vyznívalo místy až jako karikatura. Propracované a zajímavé dialogy tak způsob inscenování někdy spíš rušil, než aby je umocňoval. Víc minimalistické čistoty by podle mě celkovému vyznění naopak prospělo. (18.09.2020)

Dramatická díla mají nejrůznější osudy: některá ve své době zazáří a pak zhasnou, jiná naopak pochopí až následující generace. Dvacáté století přineslo ještě další "časovou smyčku": díla, v době svého vzniku zakázaná, která se realizují a mohou tak promlouvat k lidem až za celá desetiletí, jsou z hlediska recepce ovšem nejriskantnější. Jeden ze zakládajících televizních autorů a dramaturgů Zdeněk Bláha napsal scénář hry už v roce 1968 a reagoval v ní na tragické události srpna téhož roku a retušoval ji v předtuše přicházejícího dusna normalizace raději historickou látkou (postavenou na motivu Bulgakovova románu Mistr a Markétka), na které chtěl demonstrovat problémy své doby. Pilát Pontský je tedy zosobněním zla, které nelze pojmenovat a zbabělosti, z níž se nedá uprchnout. Bláha samozřejmě danou situaci v několika okamžicích přesahuje, mluví-li například o tom, že "každá moc je stejně násilím na lidu"; základ ovšem zůstal neměnný: boj o hodnotu pravdy, morálky, statečnosti a zbabělosti. Řetěz násobené inspirace legendární látkou tu prochází od biblických pramenů přes Bulgakova a Bláhu až k Oldřichu Daňkovi, který se po letech převážně autorských projektů vrátil ke své původní profesi. Hru inscenoval v rychlém tempu, s dynamickým střihem a v kulisách, které tentokrát dílu svou vzdušností a ryzí účelovostí prospěly. Troufám si tvrdit, že to byla profesionálně jedna z vůbec nejlepších Daňkových režií, čímž ovšem nechci snižovat hodnotu jeho mladších i starších děl. Dominující hodnotou této televizní inscenace zůstává mimořádná Munzarova kreace v roli Piláta Pontského, kterého pojal jako zoufalého muže, zmítaného v nesnesitelných duševních i fyzických bolestech, uvědomujícího si osudný omyl, jehož se pro svůj klid a pohodlí dopouští. Úlohy hodné klasického repertoáru tu po delší době získali i další; vedle herců starší a střední generace (Hanzlík, Švehlík, Zahajský, Sklenčka, Doležal a další) tu výborně zvládl svůj nejednoduchý part mladinký Ondřej Vetchý. Dnes by byla podobná látka pojímána zřejmě krvelačněji, s minimem historických reálií, spíše s průhledným důrazem na otřesnost a běsnotu doby, o níž má vypovídat. To ovšem nijak nebrání dodatečnému ocenění této komorní televizní inscenace, která se zvláště dnes jeví malým svátkem. (18.09.2010)

Inscenace Oldřicha Daňka jsou důkazem, že hlavní myšlenka, umění dialogu a prvotřídní herci stojí nad veškerou nákladností zpracování, efekty a jiné berličky (alespoň v mém případě určitě). Zde si Daněk z Mistra a Markétky vybral tu intimnější dějovou linii a natočil nadčasovou úvahu o lidském svědomí. (17.09.2012)

Příběh Piláta nejen v této adaptaci mě vždycky přitahoval. Je to mytí rukou, které je neuskutečnitelné rozežírání vnitřního černobíla v pestřejší a o to nejednoznačnější pocity. Jeden z všeobsažných traumatických témat v historii lidstva, který v tomto zpracování snese srovnání s nejlepšimi. A také mimochodem nejlepší role Jaromíra Hanzlíka.90% (07.01.2008)

Jedna z lahůdkových televizních inscenací období pozdní normalizace a prvního polistopadu. Špičková historická dramatika a posléze i režie nedoceňované Daňkovy osobnosti byla vždy pastvou pro znalce a ambrózou i nektarem pro diváka. Současná témata vnímaná na historickém pozadí - v exilu s úspěchem tuto metodu uplatňoval Ferdinand Peroutka (mj. román POZDĚJŠÍ ŽIVOT PANNY) - umožňují přístupy a pohledy, které v současné pohledu jsou buď obtížně, nebo vůbec neuplatnitelné. Že to je vždy i vynikající příležitost pro skutečně dobré herce, kteří mohou zapomenout na mizerný scénář a věnovat veškerou pozornost detailnímu propracování svých rolí, se rozumí samo sebou. To všechno tato inscenace v sobě obsahuje, to všechno režisér Daněk prokázal. I po letech mu do nenávratna, kam před časem proti své vůli odešel, děkuji. Z hloubi srdce. (26.08.2007)