Casablanca

90% - Casablanca má jednu příšernou vadu. Je legendární. Technicky to sice vada není, ale díky své popularitě si tento film vysloužil citace v jiných filmech, a já jsem díky tomu znal konec Casablanky ještě dřív, než jsem měl tu čest celý film shlédnout. No a asi pouze díky tomu hodnotím pouze devadesáti procenty. Tenhle film je prostě fantazie. Je přitažlivý pro oči, pro uši, pro mozek, a nejedno srdce při něm zaplesá… Hudba Maxe Steinera je perfektní ukázkou krásného hudebního podbarvení se schopností okamžité změny nálady, a jeho hrátky s motivy státních hymen také pobaví. Casablanku zkrátka musíte vidět!!! Z výše popsaných důvodů nedoporučuji před jejím shlédnutím vidět následující filmy (nejedná se o úplný seznam): Woody Allen: Play it again, Sam, Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour, a epizoda Holoship z Červeného trpaslíka. (31.12.2006)

Po shlédnutí filmu jsem měl neodbytný pocit, že jsem si splnil jednu z klasik a nenechalo to na mně ani šrám na duši. Nezanechalo to ve mně totiž vůbec nic. Já teda chápu, že český nacionalista ocení jednu z postav, která je pasem Čech, ale se sakra maďarským jménem. Hlavně ale oceňuji to, že za války v USA dokázala místní bohéma natočit tak výrazný špionážní film, který samozřejmě okamžitě propojila s romancí a láskou, aby v ní tehdejší Gestapo nehledalo nějakou skrytou identitu. Nicméně nehledě na úžasnost filmu cítím z něj v porovnání s tehdejší dobou obrovskou naivitu. Ta vystihuje tehdejší dobu kinematografie a mně popravdě nic moc neříká. (09.01.2017)

Scénář: Julius J. Epstein, Philip G. Epstein, Howard Koch .. Uff, další, dá se říct filmová povinnost je za mnou.. Casablanca – ve své době centrum utečenců z válečné Evropy, čekajících na možnost dostat se do svobodné Ameriky. Jen je tu trochu moc horko, dusno a intriky s korupcí na každém rohu... Také to dlouho na romantický film nevypadá. Spíše výborné drama, místy lehce komediální, jindy zase smutnější a celkově dost sentimentální. A asi po půl hodině se ti dva zase osudově setkají. Dál už je to navíc pěkně pocukrované: „Líbej mě jako by to bylo naposled.“ Ach jo, další zajímavý film, kterému zdá se mi romantika a milostný trojúhelník spíše ubírá, ale jak nás dějiny filmu už mnohokrát přesvědčily, bez ní by se spousta filmů prostě neobešla. Zní to zde možná divně, když je tohle „prý“ nejlepší (romantický) film všech dob Hm, to těžko! Prostě se mi jen více líbila ta neslazená část, ale bude to zejména tím, že tíhnu k válečné tématice a hlavně druhé světové válce, jejíž atmosféra zde byla zachycená velmi dobře. 75%. (28.05.2005)

"Play it once, Sam. For old times' sake." Mám za to, že Stříbrné plátno mělo jen zřídka kdy tu čest zvěčnit ženu tak krásnou jakou byla právě Ilsa Ingrid Bergmanové. Zásluhu na tom měl jak černobílý materiál filmu, který byl schopný své hvězdy odstřihnout od reálného "barevného" světa tam venku a zároveň je obklopit jistou aurou nedosažitelnosti, tak samotní tvůrci filmu, kteří dokázali hrou světel a stínů vykouzlit na tvářích hereček pohled osudové ženy či úsměv anděla. Cigareta v koutku úst, sklenice Brandy, bílé sako a řada suchých hlášek. To je drsný a zdánlivě cynický Rick, jenž se stal pro H. Bogarta asi jeho nejslavnější postavou. Prototyp nezkrotného tvrďáka s velkým srdcem. Je zcela pochopitelné, že postava Ilsina manžela je ve stínu ústřední dvojice. Právě proto jí patrně režisér, ve snaze vysvětlit proč ho Ilsa tolik obdivuje a nevpadne Rickovi do náruče hned po prvním shledání, také věnoval emocionálně nejsilnější scénu celého filmu. V ní Laszlo hrdinsky strhne hosty v Rick's Café Américain k tomu, že přezpívají svou Marseillaisou německé vojáky, notující si Wacht am Rhein. Vrcholně dojemná scéna u níž si ani neodvažuju pomyslet, jakým způsobem na ni museli reagovat diváci (psal se rok 1942!!) sklíčení hrozbou z neustále se rozpínajícího nacistického Německa. Proč je dodnes "Casablanca" neutuchající kultovní fenomén? Možná proto, že se s každým dalším zhlédnutím filmu intenzita zážitku jen zvyšuje (odzkoušeno). Nebo že jde o nostalgickou vzpomínku na film z doby, kdy postavy své emoce netlumily, ale dávaly je (jistě, kýčovitě, ale za to) krásně odzbrojujícím způsobem najevo. A nejspíš je to díky nespočetně citovaným, skvěle a svižně napsaným dialogům a hláškám. Jedno je jisté, "Casablanca" nás přežije všechny. (01.11.2004)

Je mi jasné, že jsem shlédla zajímavý film. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že kdybych ho viděla v době jeho vzniku, byla bych jím nadšená mnohem víc. Protože očividně reaguje přímo na německou roztahovačnost a je zjevně proti ní, proto v roce '42 musel připadat všem odpůrcům nacismu jako něco neuvěřitelného, co snad i mohlo dodávat lidem nějakou naději. Když sleduji film dnes, tak už ve mě takové pocity prostě vyvolat nemůže a vidím v něm "jen" zajímavý a pěkně natočený příběh o lásce, obětování se, smutku, o tom, jak lidské osudy změní válka, přestože z bojů nebyl ve filmu ani jeden záběr. (19.05.2006)