Čekej do tmy

Kdybych čekal do tmy v šedesátých letech v zatemněném kině, tak bych hodně dlouho otravoval všechny své známé tím, že jsem viděl vynikající thriller a posílal bych je do kina. Jenže já jsem do tmy čekal přibližně o čtyři desetiletí a mnoho viděných filmů později, takže jsem si to drama o slepé ženě ohrožované ve svém bytě třemi padouchy moc neužil. Možná je to tím, že složitě vymyšlená obelhávací hra zloduchů je totálně nevěrohodná, neboť jim stačilo vejít do bytu, pohrozit, ublížit, vzít si předmět zájmu a odejít. Místo toho padouši při nekonečném lhaní podceňují Susyno ušní vidění, čerstvě slepá Susy běhá po schodech jistěji než já a i při pochopení své situace nevyužívá žádné z jednoduchých řešení problému. Při spoustě nechtěně směšných situací pak působí dramatická hudba opravdu zábavně a při vrcholu večera, tedy leopardím skoku polomrtvého Roata, jsem smíchy spadl ze židle. To se asi nemělo stát. (01.12.2016)

Způsob, jakým se trojice kriminálníků pokouší získat panenku, je možná zbytečně komplikovaný, nicméně z dané situace vytěžuje maximum napětí. Rozehrávají nevyrovnanou partii, jejíž pravidla nedávají větší šanci hrdince. Susy však není úplně hloupá, naivní a důvěřivá, a navíc má přinejmenším tu výhodu, že zatraceně dobře slyší a k tomu, aby se mohla pohybovat, nepotřebuje světlo (což je nádherně demonstrováno v posledních minutách, zahalených zčásti do úplné tmy). Způsob, jakým scénář staví na jejím handicapu hraničí s morbiditou a souvisí s tím i můj největší problém s tímto filmem. Dokázal jsem si jej totiž velice živě představit jako ztřeštěnou komedii. Stačilo, aby zloději byli větší sympaťáci a hlavní hrdinka větší naivka. Námět k tomu opravdu vybízí. Navíc zde hlavního padoucha hraje Alan Arkin, kterého mám stále zafixovaného jako pošahaného kapitána ruské jaderné ponorky z komedie Rusové přicházejí, Rusové přicházejí… 80% Zajímavé komentáře: monolog, sud, genetique, Cimr (12.05.2007)

Dveře se rozlítli a do bytu vlítla malá Julie Herrod. A svým trapným pohledem, který naznačoval, že já tady velím a já dostanu Oscara, mi přivodila větší infarkt než pohled na děsuplné, no nevím jestli se to tak dá nazvat, vlasy Alana Arkina. Nechápu proč, mi podobné role dětiček už po několik let způsobují notnou averzi k nim. Možná, že když jsem byl malý, měl jsem podobný manýry, každopádně teď mě to přivádí do hrobu. Měla štěstí, holka jedna zatracená, že se po roztřískání věcí mé milované Audrey Hepburn zklidnila, jinak by ji čekal vejprask v podobě vypnutí filmu v půlce. Což by mě mrzelo, protože atmosféra byla momentálně víc než motorovkou rozřezávající a Hepburnová hrála jako by jí šlo o život. Obrovská přednost Čekej do tmy spočívá ve scénáři, který zkrývá dokonalé momenty překvapení a děsu. Nejedná se o trapnou ukázku stupidního "běhání s dýkou po place", ale o hloubavý příběh dívky, který neví o co jde (heh). A jsem rád, že jsem měl tu čest být s Audrey bok po boku (alespoň v duchu, samo sebou). Děkuji za těch pár minut strachu.... ( © Ace Ventura). (28.08.2008)

Thriller, který se z větší části odehrává v jednom malém bytě, kde bydlí Audrey Hepburn. Ta je ohrožována skupinou zločinců. Oproti nim (i oproti divákům) je však v nevýhodě - je totiž slepá. Pro Audrey coby herečku to ovšem byla výhra, protože se této náročné výzvy chopila velmi úspěšně (nominace na Oscara). Této film ukazuje, že v oblasti thrilleru je někdy méně více - čím menší prostředí, tím soustředěnější stupňování napínavé atmosféry. Velmi podobný je dnes film Úkryt Davida Finchera. (22.09.2003)

Mám rád (nejen ve filmu), když outsider díky své nezlomné vůli vyzraje nad zdánlivě nepřemožitelným soupeřem. Přesně, jako zde. Křehká Audrey stojí hned proti třem grázlům. A navíc má handicap. Kultovní komorní thriller s nádechem hororu. Zajímavý a napínavý! Děj filmu pojednává o jedné slepé ženě (Audrey Hepburn), která ve svém bytě čelí trojici nebezpečných lupičů. V roce 1967 byl snímek ČEKEJ DO TMY přijat s velkým nadšením a i když dnes může působit trošku naivně či konstruovaně, rozhodně stojí za zhlédnutí (a to i opakované). Kromě vynikajících hereckých výkonů stojí za pozornost především hudba Henry Manciniho, až hitchcockovská atmosféra (!!) a jedna velmi dobrá lekací scéna v samotném závěru, s tarzaním skokem mého oblíbence Alana Arkina (v českém znění vynikající Jiří Langmajer). Čtyřhvězdičková klasika. (04.09.2014)