Šrámy

„Říká se, že se nám po minulosti vždycky stýská, protože je nenávratně pryč. Říkají, že dětství je osobní mýtus naší paměti, nezávisle na tom, zda bylo bolestné nebo věkem nevinnosti. Vždycky jsem chtěl být dítětem. Je mi 30 let, na zrcadle jsem našel zprávu od Boha. Učinil konec mému dětství.“ A tenhle úvodní monolog se postupně ukáže jako mnohem významnější, než se zprvu mohl zdát…Film je rozdělen na (o něco delší) dětskou a následně dospělou část. Už dětské období je poměrně emocionální síla a deprese. Výborně zahraná, jak od představitele tyranského otce, tak hlavně od trestaného syna. A ona striktní výchova zahrnující „správné“ tresty, „pořádnou“ stravu, disciplínu a povolenou hudbu (upřímně, to jeho „Inferno“ bylo ale fakt strašné, ehm) se na dětské duši nutně podepíše. Dějová linka v dospělosti pokračuje v nastaveném trendu. Vytrvalý zájem slečny vzhledem k chování Wojciecha je nejdřív trošku zvláštní, ale postupně se ta potřeba zachránit spřízněnou, raněnou duši dá přijmout. Konec pak bez výhrad. Solidní 4*. (21.03.2021)

Výtečné komorní drama o narušeném vztahu mezi otcem a synem a o důsledcích, jaké mohou mít šrámy z dětství pro naši dospělost. Příběh je to vlastně dosti jednoduchý, ale výtečně zrežírovaný i zahraný. Zejména násilnický otec je vykreslen citlivě: nepůsobí jako zrůda, ale spíše jako nešťastný člověk, který nedovede správnými prostředky vyjádřit lásku, již cítí. Film stylem i tématem upomene na kino morálního neklidu, zvláště na Kieślowského Dekalog, kde je přítomen spirituální přesah, aniž by duchovno bylo servírováno polopaticky. Magdalena Pyziak zaujímá značně kritický postoj vůči autoritativní otcům - ať už jde o otce biologické, o faráře, anebo vposledku o Boha Otce v jeho vševládnosti a moci. Nezdá se mi však, že by její snímek byl bezbožný. Spíše upozorňuje na možné deformace křesťanské tradice, jaké hrozí zejména ve zbožnějších končinách jako je Polsko. V postavě Táni, jejíž zájem o nešťastného, uzavřeného, agresivního a okolím odmítaného Vojtěcha, působí z přirozeného hlediska tak nevěrohodně, se odráží leccos z nepodmíněné Boží lásky, z milosti, která stojí u dveří našeho srdce, tluče a čeká, jestli neotevřeme. Byť to asi nebylo záměrem, druhou polovinu snímku vnímám téměř jako podobenství. Režisérčiny další počiny budu od této chvíle pozorně sledovat. (23.12.2009)

Polovina filmu představuje dětství Wojteka narušené jeho psychopatickým otcem. Není dne, aby chlapce nebil a nenadával mu do gnojów a podobně. Denodenní ponižování a týrání na chlapci zanechalo nesmazatelné stopy. Jakmile vyrostl, začal se chovat podobně jako jeho otec. A možná by tak zůstal, nebýt jedné odhodlané dívky. (14.03.2020)

Poľsko žije, stále žije! Hľadá postoj k Bohu, životu, sebe samému a ostatným ľuďom v intímnej i celospoločenskej rovine. Dlho som sa bál, že Zanussiho nikto nedokáže nahradiť. Dnes viem, že každá generácia bude vždy na tie isté otázky hľadať vlastné odpovede. A preto sa nebojím. Život je totiž hľadanie. (16.02.2011)

Další polská střelba do srdce. Hodně depresivní psychologie o následcích pitomé výchový pitomýho tatínka. Wojtek měl ale obrovský štěstí, že potkal anděla jménem Tania, vlastně i já jako divák, protože na tohle se mě moc příjemně nedívalo. Bylo to velmi realisticky odvyprávěný i zahraný, ostatně tak jak je u poláků zvykem, ale pohodově se přitom cítit opravdu nedá. (18.01.2015)