Zlaté město

Propaganda môže mať rôzne podoby, aj melodráma je toho dôkazom. Mne, z dnešného pohľadu je úsmevné, ako tvorca nepriamo implementuje (medzi)národnú neznášanlivosť a idylické hlásanie sa k hrdým ideálom. Vtedy to ale ľudia brali inak. No a v tomto prípade si to vo veľkom odniesli Česi. Aj mimo týchto vád nevnímajúc účelovosť deja, Veit Harlan skrátka nie je John Ford. Nevie sa tak dotknúť obyčajných ľudí a vniesť ich na pokraj pochybností, robí z nich viacmenej karikaturistických štatistov. Na rodinné putá a vzťahovú konfrontáciu vyžadujem viac objektivity a využitie technických zručností k akémusi ekvivalentu rozprávačskej harmónie a hlbších emócií. Pár miest mi to pripomína, ale to sú len také orechy. (05.11.2014)

Asi v žádném jiném filmu jsem neslyšel tolikrát Smetanovu Vltavu, bohužel časem začne tento opakující se jev docela štvát. Ve snímku se střídají pasáže nudy a trapnosti vyvolávající nechtěný smích, do čehož jsou jako prvek vzrušení vmíchány nanejvýš afektované pohledy hlavních protagonistů, zvláště ústřední hrdinky. Vše pražské, resp. české je špatné, ale ani to venkovské tj. německé se tvůrcům příliš kladně vyjevit nepodařilo. Celkově 1* za sem tam nechtěný smích. Bohužel jsem film viděl pouze v cenzurované (zdá se však, že jiná už ani v současnosti neexistuje), tedy zkrácené verzi bez 10 minut těch prý nejvíce anti-českých scén, tím pádem ve mně snímek takhle možná vyvolal menší emoční efekt než by tomu bylo v případně kompletního díla. (04.08.2013)

Die goldene Stadt je zajímavá filmová kauza. 2. barevný říšský celovečerák, adaptace divadelní hry Richarda Billingera Der Gigant z roku 1937, která nikdy nebyla v českých zemích hrána. Je mnoho pohledů na to, jak tento film sledovat. Ve své době byl Die goldene Stadt jako protičeský pamflet samozřejmě ve slovanských zemích nehratelný (mimo Slovenský štát), v Praze jen pro příslušníky SS a NSDAP. Jaký to ale mělo smysl? Příběh je přímočarou selankou o venskovském naivním děvčeti (Kristina Söderbaum), které si vysnilo Prahu jako pohádkové město a splaká nad svým osudem, protože brzy čeká nemanželské dítě... Harlan sám by jí ještě dopřál odpuštění a změnil vyznění předlohy, ale Goebbels ji potrestal za to, že nosila pod srdcem české dítě. Fascinující je, jak tu Harlan pracuje s těmi klasickými pražskými motivy, jsou tu všechny ty Hradčany, Karlovy mosty, Chrámy sv. Víta, do Národního se jde, jak jinak, na Prodanou nevěstu. Jen to vyznění je jiné, než v soudobých českých filmech. (15.05.2009)

Neblaze proslulý tvůrce antisemitského paskvilu ŽID SÜ3 Veit Harlan, jeden z prominentních nacistických režisérů, se v tomto filmu na další zakázku Goebbelsova ministerstva rozhodl všestranně hanobit češství. Pomineme-li schematické pojetí českých postav (sedlák Pelikán, hospodyně Maruška, čeští pražští příbuzní nebohé Anušky), kteří se bez výjimky vyznačují mravní zvrhlostí, přízemní a zábran neznající ziskuchtivostí, která doslova šustí papírem, nelze si nevšimnout nezvládnuté barvy, syžetu i klíčových dějových linií. Dcera Anuška z bohatého pošumavského statku, zřejmě ze smíšeného manželství, podlehne proradné české intrice zprvu neutrální hospodyně, usilující o ruku jejího otce a spoléhající na to, že dcera venkova podlehne svodům babylónského velkoměsta na Vltavě a bude proto svým rozbolavělým otcem zcela vyděděna. Z filmu se zcela postupně vytrácí relativně pozitivní postava inženýra Leitweina (na jeho nabídku pomoci odpovídá Šumavanka ve své prekérní situaci mlčením). Těhotenství, tehdejší Kainovo znamení pro ženu-osamělou matku bez vdavek, se vznáší ve vzduchoprázdnu; týká se to nejen neurovnané podoby a uměleckých výkonů, podávaných herci, ale i závěru, v němž schematizace sebevraždy evidentně odpovídá 19. století, ne však příběhu z třicátých let minulého století (Vltavou pluje parník s názvem ANTONÍN ŠVEHLA). Vše korunuje závěr: proradná Češka Maruška musí zapomenout na své vdavky, doposud naivní otec náhle prohlédá nad mrtvolou své Anušky. Blata, která podvakrát zapříčinila neštěstí v rodině Jobstových, jsou konečně vysušena a smuteční kámen se v závěrečné scéně ztrácí v klasoví zlátnoucího obilí. Inženýr Leitwein, který nabízí pomoc přesně pro případ, který se přihodil naivní dceři šumavského malostatkáře, mizí odsouzen autorem k mlčení, jako budná dějová linie bez dalšího zdůvodnění. Mizerný herecký výkon Kristiny Söderbaumové korunuje destruktivní dojem ze zlatého města na dolní Vltavě. Vše korunuje zneužitá Smetanova hudba, znící ve ZLATÉM MĚSTĚ při každé více i méně vhodné situaci. Horší škvár nebyli s to ve stejné době natočit ani srovnatelní čeští tvůrci. Dá se říci, že film, který se svou kvalitou blíží dnešním latinskoamerickým "mýdlovým operám", zaostává kvalitou svého zpracování i za "budovatelskou" tvorbou padesátých let. Není divu, že v českém prostředí tento kýč nebyl promítán; heydrichiáda, tragédie Lidic, vraždění nevinných bylo až příliš silnou zátěží pro drtivou většinu českého obyvatelstva. (28.12.2010)

Odsuzovat tento film je snadné. Jde sice o naivní kousek, ale především vadí zobrazovaná česká proradnost proti lidskosti v germánském pohledu na život. Je to rozhodně pravda, ale zároveň je to i pokrytecké! Mnoho českých (i předválečných) filmů zobrazuje Němce jako lidské zrůdy a mnohá komunistická agitka je ještě hrůznější. To, co nám zůstává, je mnohokrát obehrané téma o zlomyslnosti a zradě vypočítavého muže a o pádu prosté a čistě nevinné venkovské divy. Vše průhledné a předvídatelné, bez jakýchkoliv uměleckých ambicí. Snímek je sice barevný, a přesto černobíle šedý a nevýrazný. Hlavní postavou je prostá venkovská dívka německé národnosti českého pohraničí Anna 'Anuschka' Jobst (Kristina Söderbaum) se zlatým srdcem, ctižádostí a se sžíravou touhou po velkém zlatém městě. A protože jí její prudérní otec drží zkrátka, je o zápletku postaráno. K prohlédnutí ze sna o životě ve velkém světě může dojít jistě záhy, a velmi nepříjemně a s trvalým poznamenáním budoucnosti. Annin otec, velkostatkář Melchior Jobst (Eugen Klöpfer), staví na první místo lásku a úctu ke svému rodnému kraji, pracovní nadšení, tradice a zavedený způsob obživy. Třetí výraznou postavou filmu je Annin pražský bratranec Toni Opferkuch (zajímavý Kurt Meisel), bezcharakterní svůdce, který kalkuluje o bezpracné sladké budoucnosti. Z dalších rolí: Toniho upovídaná a oddaná matka Donata Opferkuch (Annie Rosar), majitelka restaurace a žárlivá Toniho ctitelka, paní Tandler (Dagny Servaes), šlechetný a zamilovaný německý inženýr z Prahy Christian Leidwein (Paul Klinger), Melchiorův předák a čestný a chápavý původní Annin snoubenec Thomas (Rudolf Prack), česká, vypočítavá a sobecká Melchiorova hospodyně Maruschka (Liselotte Schreiner), snobský inženýr Nemecek (Hans Hermann Schaufuss), či stará dobračka a služebná Opferkuchových, paní Amend (Frida Richard). Laciných příběhů o lásce a zradě je mnoho a tento zapadá do šedi průměru nepříliš zajímavých výtvorů tohoto druhu a specifikace. Protičeský postoj není pro film tím hlavním problémem. (12.07.2016)