Grand Prix

To byla krásná doba, když do vozů F1 usedali piloti s vědomím, že vyhraje ten nejrychlejší blázen a ne ten, do jehož monopostu bylo zabudováno nejvíc elektronických vychytávek. Já mám tedy příliš málo sebevražedných sklonů na to, abych pociťoval touhu prakticky si vyzkoušet rychlost uhoření v monopostu, ale z bezpečí stabilně usazeného křesla jsem si vychutnal adrenalin na trati, zvědavě jsem si prošel depo a ani nakouknutí do osobního života pilotů nebylo zcela od věci. Tři filmové hodiny obvykle převyšují schopnost mého soustředění, ale Frankenheimer svědomitě sešlápl plynový pedál k podlaze a k podřazování se odhodlal jen ve velmi ostrých zatáčkách, takže mi Grand Prix profrčelo před očima rychleji než kterýkoli zásadní díl libovolné mexické telenovely. (27.02.2013)

Osudové ženy, bujaré nekonečné večírky, nezaměnitelná vůně benzínu a spálených pneumatik, všudypřítomná smrt, kdy každý výlet mimo trať je potencionálně vaším posledním a vy jste nesmírně rádi, když zůstane jen u „nevinně vyhlížející nedobrovolné koupeli popř. netradiční sklizni ovoce v korunách stromů“..., desetitisíce nervózně přešlapujících diváků v ochozech stadionu, v oknech, na přilehlých zídkách...všechny spojující společná vášeň pro rychlá kola a to nejdůležitější-piloti, s jediným cílem. Spatřit cílový praporek dřív, než kterýkoliv z jejich soupeřů. Nikoliv Howardova (zdejší) vyhypeovaná sázka na řemeslnou jistotu, v podobě neživoucích Rush, ale živočišná Grand Prix J. Frankenheimera, je pro mě osobně tou pravou resp. plnohodnotnou F1-čkovou podívanou a skutečnou poctou těm šílencům, co opětovně usedali do „pojízdných rakví“. Zamiloval jsem si ten snímek, každou jeho sec, i se všemi jeho chyb(k)ami a starými dobrými bolístkami v podobě přepisování historie, které však (v mých očích) mnohonásobně přebíjí ta všudypřítomná vášeň, zapálení, láska (jak je komu libo) pro tento adrenalinový (motor)sport. To vše odehrávající se stále ještě v dobách, kdy převažovalo umění samotného jezdce, nad nejmodernější (elektro)technikou. Nedočkáte se tedy žádných křečí do konečků prstů od mačkání tlačítek, tady se jede pěkně po staru, s klasickou řadící pákou. Grand prix, to je herecká jistota v čele s duem Y. Montand – J. Garner a klasický příběh nazíraný pohledem nikoliv dvou jezdců (nesmiřitelných rivalů), ale rovnou čtyř. Tím hlavním lákadlem resp. to, co dělá tento snímek tak nezapomenutelným, diváka zvedá resp. přikovává do sedaček a pohrává si s jeho tepovou frekvencí, jsou však samotné autentické (počítačem neupravené) záběry ze závodních okruhů, opepřené detailními pohledy do kokpitů, navíc neuvěřitelným způsobem ozvučené. Vrcholem budiž závěrečná Monza s původní klopenou zatáčkou, která je skutečnou delikatesou pro opravdové fajnšmekry. Závěrečný záběr, se stojícím J. Garnerem uprostřed startovního roštu, za zvuků burácejících motorů, je přesně TÍM momentem, kdy divákovi naskakuje husina po celém těle. Chápu, že nezainteresovanému divákovi můžou přijít moje slova, jemně řečeno, pošetilá. Popravdě? Je mi to tak nějak..... u prdele. 90% (16.01.2014)

Mě tyhle filmy o Formuli 1 a podobných "závodnických" tématech nikdy nezajímaly, viděl jsem snad jen dva a jeden z nich je údajně ten nejlepší z nich (Rivalové), jenže ten mi přišel dost průměrný a bavila mě z něj jen posledních 20 minut. Taky to je tím, že od Rona Howarda jsem nic nadprůměrného neviděl (kromě Zámotku, ale tam mě bavil námět, jinak je to zase ve všem průměrné), každopádně tyhle filmy jdou mimo mě. A u Grand Prix jsem si to potvrdil znova, byť jen částečně, protože než jsem se do toho dostal, trvalo to cca hodinu. Pak už mě to ale začalo bavit, s každou další minutou víc a víc a poslední hodina pro mě byla dokonce i napínavá. Taky jsem pak víc ocenil propracovaný scénář (SPOILER jen jsem nepochopil, proč se to ke smrti těch dvou lidí, co omylem vběhli na trať, už nevrací KONEC SPOILERU), solidně napsané postavy a skvělou filmařskou stránku (až teda na zvuk v jedné scéně... chápu, že motory formulí všechno přeřvou a jsou hlasitější než dialogy, tam mi to smysl dává, ale proč je hudba stejně tak hlasitá v baru a dialogy skoro není slyšet, to mi hlava nebere - a těch scén, kde stejný záběr vidíme klidně i šestnáctkrát naráz, je tam taky zbytečně moc) a vzhledem k tomu mi ani ta tříhodinová stopáž nakonec nepřijde přehnaná. Je to dostatečně svižné, ne sice tolik jako samotná Grand Prix, ale ta by mi osobně přišla příliš rychlá, takže zde zvolené tempo je pro mě ideální. Možná by mě to při druhém zhlédnutí začalo bavit dřív, ale to teď neposoudím. Důležité ale je, že bych neměl problém to vidět znova a i to je důvod (vlastně jeden z důvodů) proč tomu tu čtvrtou hvězdu dám. Hlavní je ale ten, že si mě postavy dokázaly získat a v závěrečné jízdě jsem se nemohl dočkat toho, jak to s každým dopadne. A poslední záběr se mi líbí hodně. Jen jsem čekal, že ten závěr bude kritičtější, protože vzhledem k novinářům a diváckou posedlostí haváriemi to je, ale k samotné Grand Prix ne, i když se při ní umírá. On by tím pak sice Frankenheimer trochu zabil co celou dobu budoval (když se to soustředí hlavně na postavy a na Grand Prix tolik ne, což mi jenom vyhovovalo), ale ten určitý nezájem o lidský život v tom by si zasloužil větší zdůraznění. Každopádně ta práce s postavami je opravdu dobrá a Howard se na tohle měl podívat, než začal připravovat Rivaly, kde si s nějakou propracovaností nelámal hlavu. 4* (11.08.2023)

Tak po nudným a přeceněným Le Mans jsem dostal chuť na fakt pořádný a dobový závody a doplnil jsem si konečně tenhle kousek od režiséra Frankenheimera. Rozhodně se jedná o precizní a vybroušenou záležitost a nebojím se říct i nejlepší závodní záběry, jaké se kdy ve filmech s touto tématikou objevily. Na svoji dobu totální pecka, ale jak se zdá, tak obstojí i v dnešní době.90% (08.02.2020)

Výpravná pohádka pro fanoušky Formule 1. 1)  Nechápu, proč jsou motoristické závody tak populární. Davy lidí se sejdou, aby se koukly, jak kolem nich za burácejícího zvuku motorů doprovázeného zvířeným prachem a smradem spáleného benzínu prosviští jinak než k závodům nepoužitelné samohyby. Několik vteřin trvající okamžik štěstí je pryč a diváci vzrušeně odcházejí, aby na stejném místě nebo někde jinde za nějakou dobu byli znovu svědky této úžasné podívané. Snad bych pochopil ty, kteří mají volný vstup všude po areálu, navštěvují boxy závodních týmů, diskutují s piloty (proč se neříká řidiči?) a lidmi okolo a jsou tak účastni na všem, co se děje. Takových jsou ovšem desítky, možná stovky. Co ty tisíce a milióny ostatních fanoušků? U televize, pravda, leccos vidí, co na "živo" nemohou, ale pořád jen sledují zrychlené šneky plazící se po dráze._____ 2)  Bylo mi vysvětleno, že obliba motorsportu vyplývá z toho, že skoro každý je řidič a tudíž "do toho vidí". Taky jsem řidič, ale "do toho" vidět nechci. Auto je pro mě technický prostředek k přemisťování. Nikdy jsem netoužil poměřovat svůj vůz s vozy jiných, jezdit rychleji, úsporněji či zdolávat obtížný terén. Fandění ve stádu mi nevoní, pokud by ono stádo netvořili pěkní přítulní kluci._____ 3)  Z uvedeného lze vyvodit, že patřím k té menšině mužské populace, které podobné akce jako je Formule 1 prostě nic neříkají. Proto mě ani tento film neoslovuje. Neocením camea mnoha slavných závodníků, důvěrný pohled do zákulisí závodů. Nesrovnávám, jaké byly závody tehdy a jaké jsou dnes v technickém vybavení, v bezpečnosti pilotů i přihlížejících ani v ničem jiném. Je mi to všechno prostě fuk._____ 4)  Ale i film z mně cizího prostředí mohu ocenit. Technická stránka snímku zcela převyšuje cokoli jiného. Kamera, zvuk i střih jsou skutečně vynikající a velmi rád bych se s podobnou kvalitou setkával i u jiných filmů._____ 5)  Velmi slabý scénář a obsazení mně nezajímavými herci mě však neuspokojilo. Zamlouval se mi můj oblíbený 44letý Adolfo Celi (šéf stáje Ferrari Maneta) či pěkný přitažlivý 23letý Antonio Sabato (závodník Nino) ve svém filmovém debutu. Ovšem kvůli dvěma vedlejším postavám svůj názor nezměním._____ 7)  Výstižný koment: nascendi***. Koment Šakala***** přesně definuje typického diváka a obdivovatele podobných filmů. (04.08.2023)