Klimt

Výborne zahrané a Malkovich nielen herecky, ale aj vizážou takmer dokonalá kópia Klimta. Umelca, alebo skôr umelca? Samé nahotiny, oblečenie a ženy, to u neho nešlo dokopy a tak aj skončil, sťaby Lenin a ďalší syfilitici. Splodil najmenej štrnásť detí, čo už aj Boris Kollár má problém dobehnúť. O jeho secesii sa hovorí ako o úprimnej erotike a iní zas hovorili o jasnej pornografii. Dosť zvláštny film svojim poňatím, chcel byť príliš šepkársky a umelecký. Tichý, psychedelický a zároveň výrazný ženskosťou. Niektoré z nich už pred sto rokmi pripomínali Miley Cyrus. Hompáľali sa tam nahé na nejakých závesoch, či čo to bolo. Len neolizovali kladivo. (06.06.2023)

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho. (08.06.2015)

Klimt nesmyslně a zmateně chodí okolo, vysedává po barech, povídá si ostatními umělci, pozoruje Vídeňskou kavárnu, občas souloží, občas umírá na syfilis, občas dokonce i maluje, a blouznivě hledá svou lásku/můzu/smysl. Smysl tu ovšem není, jen zmatení, které je ovšem příliš málo halucinační na to aby bylo zajímavým uměleckým prvkem. Jen ten dobře zahraný Egon Schiele (synem Klause Kinsky) dokáže zaujmout, byť ani on tu neví co se to sakra děje. (01.02.2019)

Klimt byl pro mě případ filmu, který mě vtáhl zejména svým hravým filmovým stylem – precizní dobová výtvarná stylizace s barvami a filtry, různě otočené či pokřivené záběry, odrazy ze skel či záběry přes okno, k tomu se zpočátku nenápadnou komorní atmosférou, která mi však časem začala lahodit. Obsah různých střípků z paměti a duše umírajícího umělce-malíře jakobych nejdříve vnímal až coby druhořadý a teprve s delším vnímáním těchto útržků se mi plně vyskládal jistý obraz uměleckého světa z doby počátku 20. století. Zvláštní, barvitá cesta do Klimtova podvědomí s prožitými chvílemi ve společnosti blízkých známých a uměleckých kolegů však pro mě působivě vyvrcholila v okamžicích blížící se smrti a fantaskní sešlosti v minutě její příchodu. Po celou dobu mě zároveň hodně bavily scény, v nichž se malíř klasického plátna díky jiným postavám setkává s novými technickými možnostmi mikroskopu, fotografie či nedávno vynalezeného filmu, navrch s výraznou symbolickou přítomností Georgese Mélièse. Hezký kousek cesty se zastávkou nad uměním, coby objevováním nových možností nebo i bouřením tabu, ale především s vyvoláním a zanecháním jistých vnitřních pocitů a dojmů... [80%] (31.05.2024)

Jeden okamžik nikdy nezapomenu : magický průvan zlatých lístků, snášejících se na Klimta v malířské zástěře…a to je pro mne žalostně málo u filmu tak výpravného a tak zajímavě obsazeného. Pro mne ohromné zklamání, zřejmě proto, že jsem se na film tolik těšila od chvíle, kdy se začal natáčet. Naivně čekat, zda ho zakoupí český distributor, jsem nemínila, a viděla jsem ho jen pár dní od oficiální rakouské premiéry, kterou podpořil sám John Malkovich ve Vídni...nu na to, že jde o nejvýznamnějšího rakouského malíře všech dob, jehož připomínky (podobně jako u Mozarta, i když ne v takové míře) jsou téměř všudypřítomné, návštěvnost zarážející: v zšeřelém sále vídeňského multiplexu jsem seděla jediná…(S odstupem let musím zvýšit hodnocení. Škoda, že už podruhé jsem to neviděla na plátně, ten film potřebuje prostor.) (12.01.2008)