Režie:
Vladimír VlčekKamera:
Jan StallichHudba:
Ludvík PodéšťHrají:
Josef Bek, Vlasta Chramostová, Jaroslav Průcha, Marie Ježková, Vlasta Fabianová, Jaroslav Vojta, Vilém Besser, Jarmila Kurandová, Eva Jiroušková (více)Obsahy(1)
Český barevný film podle románu Antonína Zápotockého. Rok 1918. Toník se vrací domů z fronty. Na Kladně, kam přijíždí, to vře nespokojeností. Sociální demokraté jsou sice ve vládě, ale nic se nezměnilo. Socialisace provedena nebyla, je hlad a s potravinami se dále keťasuje. Z Ruska přicházejí první zprávy o socialistickém státě. Na 1. máje manifestuje dělnické Kladno svou věrnost ideálům Velké říjnové socialistické revoluce. V prosinci 1920 je i na Kladně vyhlášena generální stávka. Dělníci se ozbrojují, dělnické rady přejímají do svých rukou správu města a ustavují se i v okolních obcích. Je připravováno ozbrojené povstání. Pravicové vedení soc. demokratické strany vpadlo však dělníkům do zad. Do Kladna je posláno vojsko. Stávka je potlačena, vedení zatčeno. Zatčen je i Toník. Avšak žalařování a persekuce dělníky nezlomily. Porážka způsobila, že poznali, že bez pevného vedení silné strany nemohou dojít k vítězství. Levice sociální demokracie, mající na své straně většinu členstva, žádá připojení strany ke III. Komunistické internacionále. Pravice a vedení jsou proti. Dochází k rozkolu ve straně. Na sjezdu sociálně demokratické levice 15. května 1921 je 562 hlasy proti 7 odhlasováno založení Komunistické strany Československa. (Filmový přehled)
(více)Recenze (117)
?! Ďakujeme za to, že sme na tomto nevyrástli. Séria podivných logických nejasností, zápletky 2-3 ľudí prerastú do krajských štrajkov v hutníckom priemysle proste zo solidarity. Demokracia spočívajúca v riešení veci zainteresovanou skupinou proti jednotlivcovi, ktorý je umlčaný a vyčlenený zo spoločnosti. Vojak sa po 4 rokoch vráti z vojny sa hneď musí zvedieť, ,,co je se socializací?" a až potom ide pozrieť rodinu. Problémové hospodárenie s múkou a obťažovanie na pracovisku sa vyrieši štrajkom a vzburou proti radným a zamestnávateľovi. A samozrejme, že štrajk získa širokú podporu solidárnych súdruhov, ktorí prispejú, aby ich kolegovci mohli ostávať v proteste. I keď sami nemajú čo jesť, príp. im hrozí strata zamestnania. Súdruhovia si svoje veci vedia spravovať sami, podľa vlastného práva. Zlí pravičáci, ktorí neprejavia záujem riešiť situáciu, zobrazení ako páni na svojom panstve, (či tradične ako kapitalisti s veľkým bruchom a fajkou). Vlastne ani nevieme prečo, štrajk zahltí celý kraj. Aj keď vojaci pochytajú rebelov, ich ženy ich samozrejme že nechajú ísť, i keď kto sa bude starať o deti doma, či kto bude živiť rodinu? Na nič také nemyslíme, ide predsa o správnu vec. Listy z Moskvy či väznice nezačínajú ľúbostným vyznaním či opisom ako sa má, ale podporou pokračovania boja proti bezpráviu a za že socializmus bude žiť. _ O čo tu vlastne išlo? O čom boli všetky tie protesty a prejavy? Akože o vzniku a podpore KSČ? ___ Idealisické zábery rozkvitnútých vetvičiek stromov na pozadí dymiacej továrne. Rudé záře v zmysle vlajúcich červených vlajok či liatého železa. Spievajúci súdržný ľud. Prerod do industriálnej doby v Československu.... Jediným pozitívom pre mňa bol sympatický úsmev Viléma Bessera. Josef Bek tiež imponoval. Ale v dlhšej stopáži by som ho už nezniesla. Diky za skúsenosť, moving on. Agitky mám na ďalší rok dosť. ()
Čítankový přepis zlatého fondu proletářské literatury z pera tehdejšího hradního pána Antonína Zápotockého ve všem podléhá času a době, ve kterém byl natočen. Historie upravená a upravující, postavy černobílé, děj žádný. Je to celé natočeno mnohem hůř, než statický přenos fotbalového utkání. Stávky, projevy, stávky, projevy a zase stávky. Beka, Průchu, Bessera a další herecké kádry by tu jeden i čekal, ale jaké překvapení divákům přichystá mladá Vlasta Chramostová, když v závěru coby Zápotockého manželka křičí do světa: "Nám patří budoucnost! Náš bude svět!" Škoda, že si na to nevzpoměla, když si podávala ruku s Václavem Havlem. ()
Údajně to má být barevný film, ale barvy jsou tak vyšisované, že to ani není poznat. Dvacet let stará VHSka s ještě starším Zítra se bude tančit všude vypadá líp... Když ponechám stranou propagandu a povinné zpívání Internacionály, na kterou už opravdu začínám být alergický, zní minimálně v polovině filmů z té doby, iritují zde hlavně neustávající tancovačky a prozpěvování všeho možného. Snad jedinou pochvalu si zaslouží Stallich za kameru, záběry natáčené ze sedačky řetízkáče vypadají k světu. Na Rudou záři nad Kladnem se kouká hůř než na Botostroj, protože neobsahuje tolik zábavných momentů a je to prostě jen špatná nuda, nikoli "tak špatné, až je to zábavné." Nejzajímavější na celém DVD jsou filmografie tvůrců, především ta o režisérovi Václavu Vlčkovi - život zajímavější než všechny jeho filmy dohromady. ()
Takže po mírových tancích a delikventním Jaru 68 jsem si pro pobavení jako další propagandistický film vybral Rudou záři nad Kladnem (pak jsem teda ještě viděl stavbu Dukovan, ale to bych za propagandistický film fakt neoznačil). A blbě se mi to hodnotí, jako vždycky. Zpočátku to celé vypadalo na film o osudech několika lidí, kterým se v té době zrovna nedařilo a komunismus se zdál jako skvělá cesta ven, ale tenhle dojem mi vydržel tak 15-20 minut, pak se to zvrtlo v neskutečnou propagandu, jak jsem celou dobu čekal. "Velkofilm" o vzniku KSČ s neomylným hlavním (super)hrdinou Toníčkem Zápotockým, sice je agitkou jak sviňa a je to dost často znát v mnoha dialozích nebo i zpíváních, které většinu času není ani zábavné, ale spíš leze na nervy. Jenže ze všech těch komunistických filmů mě tenhle nejmíň smál, zároveň je ze všech největší agitkou a zároveň mi připadal jako ten, co nejvíc vypadá jako film. To je kritika i pochvala v jednom. Každopádně když budu Rudou záři nad Kladnem hodnotit objektivně, odpad! si - stejně jako ty další komunistické propagandy, co už jsem viděl - nezaslouží. Odpad! patří filmům, na které je bolest a utrpení se dívat a je na nich vše špatně. Tady myslím, že ty odpady zde jsou kvůli tomu, že někteří uživatelé Rudou záři hodnotili jako ideologii, ne jako film (stejně jako dokumenty o Naganu hodně uživatelů hodnotí plným počtem kvůli Naganu, ale ne kvůli filmu). Kameru totiž má docela dobrou a prvních 15 minut ještě vypadá, že to nebude až taková agitka a že místo politiky se to bude věnovat především osudům lidí. Ani mě to tolik nenudilo, jako třeba Tobě hrana zvonit nebude, což je to taky způsobené tím, že to netrvá skoro dvě hodiny, ale jenom nějakých 80 minut. 2* ()
Galerie (13)
Photo © Národní filmový archiv
„V právu jsou Neuměřičtí! Zvoleněvští jim pomohou!“- aneb prvorepublikový útisk podle zakaldatele ROH Tondy Zápotockého, který vždycky stál na straně dělníků (měnová reforma nebude!) a psal o tom románky. Čs. státní film to natočil, soudruhu prezidentovi s úctou a láskou. „Podívej se, jak je to krásné, když je naše Kladno celé rudé.“ Pepíček Toníček se s jágrovskou vizáží dobrosrdečného zarostlého bojovníka vrací ze svého čtyřletého válčení za c.k. habsburské mocnářství a jediné, co ho zajímá, je: „co je se socializací?“. Jedna z jeho základních ctností je, že má pořád rád vdolky. Je jasné, že s takovým kádrem lid musí zvítězit, zvláště jde-li o tak nadaného řečníka: „..za hrdým praporem neposkvrněné proletářské Třetí internacionály, dnes slavně, muži i ženy, přísaháme!“ Ono je to vůbec jako tehdejší filmy o husitech: revoluční lid, jeho ideologie, jeho vůdci, jeho zrádci, jeho zavilí nepřátelé. Mimo čistý radikalismus je jen mravně zpustlý oportunismus. Tytéž charaktery, táž rétorika, týž průběh. Včetně takových nezbytných drobností, jako je zamilovaný revoluční pár, davová přísaha či burcující listy z vězení. „Ta pevná víra, že se bude žít dobře, i kdyby přítomnost byla nevím jak zlá, to je myslím nejzákladnější kámen, o který se opírá celá projektovaná výstavba socialismu.“ (Stejný mustr je i v jistém filmu o národním boji v dobách havlíčkovských. Bojovné schůze lidu i veselice, veřejné agitace i partizánské noční vylepování plakátů.) Jen to Rusko s Leninem je tady navíc (resp. cizí mocnost zde stojí na opačné straně, místo Římu Moskva, čímž kompenzována absence svatého mučednického idolu). Na druhé straně je to zase jako číst Javořickou – navazování na nejpokleslejší polohu prvorepublikových filmů, kdykoli se che dojemným humorem ilustrovat všední bodrost lidu. Přebírá se i brakový zářivý úsměv hlavních hrdinů (jenž v jiném převtělení vládne zase dnes – konečně s totální mocí). K Pepíčkovi Bekovi ta reklama na zubní pastu tak nějak patří – neslezla mu z tváře po celou kariéru. Zato pozorovat ji na Chramostové je velmi smutný zážitek. (Mimochodem, zmínka o ní v pozoruhodném komentáři NinydeL k Spalovači mrtvol byla hlavním motivem, proč jsem Rudou záři zatoužil vidět.) Alespoň že můj miláček Brodský působí coby proletář (s vizáží židovského trockisty) docela vkusně, dokonce i při své vstupní wtf hlášce „člověk už nemá co žrát a ještě z práce ho vyhoděj“. Sympatické je pak jeho harmonikářské „Občané a občanky, soudruzi a soudružky! Poslechněte si srdcervoucí píseň pro baby a panny, jak bolšáni na Kladně mordovat chtěj pány!“ Pozornosti nejvíce hodnou je Vlasta Fabiánová, která totiž jediná ze všech herců poněkud vyčnívá z umělé šablony, pod níž lze v jejím případě zahlédnout skrovné, ale působivé příznaky skutečného naturelu (nevím, jestli proto, že tak dobře hraje, nebo naopak paradoxně proto, že tuto polohu moc neumí), což v kontextu působí skoro až rušivě parodicky. Její postava stojí za zmínku: je zpodobněním přerodu od starého smýšlení k novému (v čemž strhává s sebou i svého Šádka). Od počátečního orgasmu z představy pořízení plyšového kanape se zrcadlem, kvůli němuž se nakonec vdává za starého dědka („Rézinko, když se vezmeme, to kanape tady stát bude a spořitelní knížka je vaše!“ „Jémináčku..., vy dovedete ženskou duši a její city tak pochopit...“), až po tzv. emancipovanou ženu, která se nadále odmítá nechat živit manželem a zuačne chodit do práce, aniž by ovšem polevila v radostné péči o něj a o domácnost – emancipovaná socialistická žena zvládne dvě šichty jako nic a s radostným úsměvem, to byl možná nejdůležitější propagační výtěžek tohoto filmu. Pozoruhodné je, že komunističtí političtí vězni pohodlně agitují i z vězení, odkud se ostatně, jak sami nepochybují, brzy dostanou, do kteréžto doby je jejich ženám vyplácena státní podpora. A při tom mají ty svině drzost mluvit o šibenicích (pro ně). Úmysly věšet kladenské bolševiky se ve filmu řeší celkem dvakrát a je příznačné, že jsou pokaždé atikulovány výhradně jimi samotnými a to bez jakékoli opory v konkrétech (rozuměj: ani film samotný žádné takové konkétní náznaky nenabízí). „Pijme všichni na kuráž pívo s rumem, čaj, pověsíme bolšány, ať nám pokoj daj“ – zní z filmových pláten veselá písnička nedlouho poté, co Tondova parta zvěšela mezi mnohými jinými i vlastní lidi. Ostatně jediná poctivá věc na tomto filmu je, že nijak nezastírá, že s komunisty se dá jednat jedině s kvérem v ruce. /// Komentáře: NinadeL, sportovec. Záslužná citáce dobové nekritiky: ripo. () (méně) (více)