Planeta opic

Nadčasové/nestárnoucí dílo. Film ve svém zdánlivě nevýrazném komorním podání s nadhledem reflektuje různá zvěrstva lidstva, od inkvizice až po genocidu, přičemž oněm reflexním plochám všechna fakta přizpůsobuje. Neboli není důležité, jak mohly být věci takto nakonfigurované, ale proč - proč jsou takto nakonfigurované? Opice žijí ve městě, chovají se jako lidé, budují jako lidé, chybují jako lidé, chodí do škol a věnují se neurochirurgii, zatímco skuteční lidé jsou jen zdivočelá zvířata, neschopná myšlení nebo přizpůsobení se. Pak přilétá v raketoplánu inteligentní člověk Taylor, což je v rozporu se všemi opičími pravidly, zákony, svatými svitky a podobnými antimozkovými elementy. Zatímco jedni se ho snaží pochopit a vysvětlit si jeho existenci, pro druhé znamená hrozbu páchnoucí kacířstvím a hodnou likvidace. Počáteční úvahy kosmonautů tak ostře kontrastují s pozdější snahou co nejjednodušeji opicím vysvětlit svůj původ; dialogy tvoří stěžejní prvek a jsou napsány bravurně. V symbolických podmínkách, které si film pro svou existenci vybral, by přílišná vážnost byla na škodu, čehož si byli tvůrci vědomi, a tak dostalo nemalé množství scén lehce humorný, ironický podtón (ačkoliv chladná bezútěšnost dané situace je stále jasně patrná), vezoucí se právě na záměně člověka za zvíře. A když už toho všeho PROČ začne být v závěru příliš, a divák začne toužit alespoň po jediném JAK, dočká se šokujícího konce, který nekompromisně dosazuje předchozímu dění tvrdou a krutou tečku. Technická stránka odolala čelistím času rovněž výborně - masky vypadají pořád dobře, lokace jsou krásné a odpovídající, vyzdvihl bych také skvělou práci s kamerou a Jerry Goldsmith nahrál další z charakteristických soundtracků. Dokonce ani ty akční sekvence nejsou zlé. Podtrženo a sečteno - Planeta opic stále je inteligentní úvahovou sci-fi, jíž nechybí humorný podtext či povedená pointa. (26.12.2006)

Film, který v sobě má velké ponaučení, děsivou pointu a obrovské varování. A tak to možná jednou dopadne. Celý snímek je od samého začátku takřka geniální ve všech směrech a posledních několik minut je nepopsatelně mrazivých a sugestivních. Jeden z těch filmů, které v divákovi musí zanechat stopu. (04.12.2006)

"Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím." Jako příslušník lidského plemene, které neustále testuje, co jeho planeta ještě vydrží, jsem kdysi u tohoto snímku pocítil vážné varování. A cítím ho i dnes, kdy má nejeden opičák přístup k červenému tlačítku. Naštěstí s tím nemohu nic dělat, tak alespoň občas navštívím Planetu opic, kde pomáhám Taylorovi najít řeč, uhýbat nástrahám a svlékat divoženku Novu. Mě to tam zkrátka baví, ale v ZOO už se na gorily, orangutany, šimpanze, makaky ani paviány nekoukám s takovým nadšením jako dřív. Snad jen kosman zakrslý mi připadá sympatický, ale obezřetnost mne neopouští ani u jeho klece. (01.01.2016)

Klasika žánru sci-fi, kterak si lidé musejí zvykat, že tentokrát bude ledacos jinak. Mluvící civilizované opice vládnou planetě, zatímco přírodou se prohánějí primitivní lidé. Do toho ovšem ztroskotá tříčlenná posádka astronautů, kteří jsou přesným opakem divokých lidí. Mluví, přemýšlejí, píšou a rozhodně nehodlají nosit kožený obojek. Nicméně obě rasy mají dispozice k dobru i ke zlu, k dobyvačnosti i aroganci. Výsledek má velmi dobrou kameru i Goldsmithovu hudbu, samozřejmě masky jsou skvělé, protagonisté cení zuby i hýbou rty, John Chambers (kterého v Burtonově verzi vystřídal zkušený Rick Baker) se prostě se svým týmem vytáhnul. Už knižní předloha vyvolávala nemalou civilizační depresi, svědčí o tom fakt, že náš svět směřuje ke katastrofě nesmyslného sebezničení. Smutný fakt také odhaluje hlavní hrdina v samotném závěru. Některým filmům nicméně věk neprospívá. Za mě chybí víc napětí, lépe uchopené postavy, některé dialogy se poměrně zajídají. Ale samozřejmě respektuju dobu vzniku. (20.09.2022)

Vynikající legendární kultovní sci-fi. Film, který je biblí všech tvůrců sci-fi filmů. Vynikající herecký výkon Charltona Hestona jako astronauta Taylora. Krásně můžeme vidět jak se tato postava mění. Zpočátku arogantní kosmonaut se mění ve zraniteného člověka, z jehož očí čiší beznaděj, ale také v nich sálá síla a odhodlání se vzepřít všem opicím, které ho uvěznily a chtěly pokořit. Film je strhující od začátku do konce a neustále něčím překvapuje. Až po samý závěr se Sochou svobody, jedním z nejkultovnějších zakončení filmu všech dob. (08.10.2005)