Jed

Spíš než film pro náročného diváka je to film pro trpělivého diváka, který tento těžce nezávislý nářez vydrží sledovat až do konce. Haynes je naprosto neschopný režisér, který své diletantství prezentuje jako experimentování, schází mu však potřebná dávka radikality a sledovat výsledek jeho práce se tak stává utrpením. Kamera je otřesná, nasvícení dvojnásob, hudba zní jako nějaká rychlokvaška studenta prvího ročníku konzervatoře a korunu tomu dodávají gumoví herci pohybující se v podivných kulisách. Gay linie je zcela nekoukatelná, malomocný vrah/lékař je mdlý pastiš sci-fi béček z 50. let (což samo o sobě mnohé vypovídá), no a látající/vraždící klučina Richie je jen paradokumentární nuda. (17.07.2007)

Haynesův povídkový film je doprovázen citáty z románů Jeana Geneta Panna Marie květná (1944), Zázrak růže (1945) a Deník zloděje (1949). Každá ze tří povídek vypovídá o různé formě vyděděnosti ze společnosti. Pseudodokument Hero pojednává o malém chlapci, který zastřelil svého otce. Ukáže se, že byl velkým snílkem s poněkud zvrácenými sklony, který nakonec z tohoto přízemního světa uletí do nebes za Bohem, k němuž patří jakožto jakýsi ztracený anděl, který prošel očistcem lidského světa. Hrdinou povídky Horror je vědec, který omylem vypije sérum, které právě vynalezl a onemocní leprou, kterou šíří městem. Jakožto zrůda se stává vyhnancem z lidské společnosti a jedinou ženu, která ho miluje a která je to poslední, co mu na světě zbylo, rovněž zahubí jeho smrtelná choroba. Lidé jen těžko snáší ošklivé a nemocné jedince a tak ho dovedou k nevyhnutelné záhubě. Film je zřejmě odkazem na americké paranoické horory z 50. let. Povídka Homo vychází přímo z Genetova Deníku zloděje. Hlavní hrdina, sirotek, homosexuál a notorický trestanec John Broom je autobiografickým ztvárněním samotného Geneta, alespoň tak, jak se sám prezentuje ve svém románu. Broom je vyvržencem jak ve společnosti jakožto zločinec, tak i mezi trestanci jakožto homosexuál. Na rozdíl od hrdinů dvou předešlých povídek snáší ovšem svůj osud dobrovolně, vědomě si ho zvolil a jako jediný je šťasten, tak jako sám Genet: "Rozhodl jsem se být tím, co ze mě udělal zločin." (18.07.2007)

Což o to, kapitoly o vědci, co sám na sobě vyzkouší záhadný nápoj, a o chlapci, co po vraždě otce vyletí oknem, jsou poměrně zábavné. Jenže co s tím, když by jejich námět nevystačil ani na povídku o jedné straně. Jde spíš o takové anekdoty, co se nikam nerozvíjejí, nemají pointu, jen se točí v kruzích. Vědec se promění v leprotické monstrum a chodí po městě. To je vše. Budí to pak dojem, že povídky jsou tři jen proto aby se to horko těžko natáhlo na celovečerní stopáž. (A s tím explicitně nasnímaným násilím a erotikou to taky není žádná sláva. Jinak bych dal víc.) (20.08.2019)

Zajímavý experiment, který se formálně tváří, jako by vznikl v sedmdesátých letech. Tři povídky se navzájem prolínají a proplétají a postupně se skládají jako střípky mozaiky. Černobílé drama o nešťastném lékaři připomene hororovou klasiku, jakou jsou třeba Doktor Jekyll a pan Hyde nebo Neviditelný. Příběh vězňů je o nenaplněné lásce - hlavní hrdina přemýšlí, proč se všichni okolo něho milují, jen on je stále stranou. A chlapec, co zachránil svoji matku, byl nejspíš andělem strážným! Pro současného diváka se asi příliš explicitních scén nenajde, mně osobně přišla nejhorší scéna plivací. Jako celek mě ale film nepřekvapil, nešokoval ani neurazil. Spíše pro okrajové publikum. 3,5* (06.05.2019)

Mimořádně dobře natočený film, jenže Jean Genet, s ním jsou potíže - už od narození (jeho). Přijmout jeho svět, to je jako přijmout právní, ekonomický a sexuální chaos v jednom. Říkáte, ale, co když má pravdu. Ano, co když.... Co když je to o lásce (na příkladu povídky "Horror"): láska ženy k doktorovi, láska ženy k leproidnímu doktorovi, láska leproidiního doktora k ženě, láska leproidního doktora k leproidní ženě - existuje ještě nějaká?.... Myslím, že vcítit se do tohoto filmu a přitom trvale nepociťovat přítomnost Jeana Geneta, je velmi obtížné. Protože ji pociťuji, přidávám ještě jednu hvězdu. (05.04.2020)