Posedlost

„Řeže nás na kusy, Marku!“ – „Možná jsi jen přišel nevhod.“ Hlavní myšlenku tohoto vpravdě ujetého filmu bych shrnul jednou (myslím velmi výstižnou) větou: „Marku, berete si zde přítomnou Annu za právoplatnou manželku a budete ji ctít a chránit, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví?“ Zpočátku to vypadá na docela obyčejnou sondu do partnerské krize 2 dosti emočně nevyrovnaných (rozuměj vyšinutých) manželů. Jenže postavy se postupně chovají čím dál bláznivěji, míra jejich „pošahanosti“ graduje, chvílemi je to skoro na hranici snesitelnosti. To díky tomu, že herectví v tomto filmu je maximálně přehnané, uřvané, afektované, rozmáchlé (místy se zde docela dobře definuje pojem „přehrávání“). Herecké výkony korunuje scéna v podchodu, kde se Isabelle Adjani opravdu vyřádila, a na to několikaminutové ječení, trhání sebou a házení šíleného výrazu na všechny strany, divák jen zírá, neschopen skoro ničeho jiného než nejistého smíchu (i když jak tady tak čtu, pro někoho je to skoro vrchol herectví, ehm). Ne že by to však bylo jen o její Anně (a učitelce Helen…wtf?!), Mark, Margit, Heinrich a jeho matka, oba detektivové (zvláště pan Nenápadný)…všechny ty postavy jsou silně jeté, jediným alespoň trochu normálním jedincem je syn Bob (který se začne chovat divně, zřejmě už „pod vlivem“, až ke konci). A mužští zástupci se zde snad všichni zvláštním způsobem ošahávají (taky jsem nepobíral). Stejně mimoňské jsou i dialogy, které film vyplňují, viz třeba scéna: „Co děláš?“ – „Třídím věci na vyprání.“ (a následně Anna strčí oblečení do ledničky). Jenže mimo je zkrátka celá Posedlost, která se proměňuje na čím dál větší anarchii a psycho jízdu. Horor to není ani omylem (nejvíce „děsivé“ scény jsem rozpačitě prosmál), leda, že by šlo o žánrovou parodii, ale na ni mi to všechno přijde zase moc nechtěné. Tak či tak, doopravdy si užít tuhle bláznivou hříčku zřejmě může (i když to tak úplně podle zdejšího hodnocení nevypadá) spíš jen určitá část divácké obce (která nemá místy zoufalou potřebu naběhnout na scénu a všechny ty „mentály“ pokropit plamenometem…moje maličkost). Filmu neupírám originalitu (nechybí tu dokonce ani trocha filozofie), ale zase za jakou cenu, že? Posedlost hodnotím průměrem a sice nechci pana režiséra po 2 filmech zcela zavrhovat, ale zřejmě to tak úplně nebude moje krevní skupina. „Jsem ve válce proti ženám. Nemyslí dopředu. Není na ně spolehnutí, nedá se jim věřit. Jsou nebezpečné.“ – „Jediné, co máme všechny společné, je menstruace.“ (29.03.2015)

Horor sledovat a to především Isabelle Adjani a její hysterické herectví. Nechápu, proč vůbec vznikla takováhle šílenost bez děje, ve které se celou dobu jenom ječí, vraždí a souloží. Většinu scén jsem buďto trpěla nebo mi přišly nechtěně vtipné. Zezačátku jsem měla pocit, že sleduji film o drogově závislých ale ne, v tomhle filmu jenom nikdo není normální. Je mi upřímně jedno, jak moc velké je to umění, a jakou symboliku v tom můžeme nalézt, protože tenhle film je v prvé řadě naprosto nesnesitelný a scény s Isabelle Adjani dvojnásob. (16.12.2012)

Obrazově i vypravěčsky nevypočitatelná metafora rozkladu manželství, která se ustavičně snaží setřást diváka. V mém případě se jí to nepodařilo; je každým coulem tak podmanivě HNUSNÁ, až je fascinující. Sledujete nával prapodivného odporna korunovaného šíleným výkonem Isabelle Adjani a čekáte, co z toho vyleze. Jednotlivé bizarní střípky gradují a kmitají stejně jako traumatizující postrozchodové myšlenky, jež film reflektuje a dovádí po všech stránkách do absolutního extrému. Velké životní krachy jsou nemocnými myšlenkami pronásledované, ale po jejich odeznění víte, že i přes jejich absurdnost, hnus a bolest svůj význam měly a dopomohly ke konečnému vyléčení mysli. S Posedlostí je to podobné. A taky jde pravděpodobně o první film, který i přes pět hvězdiček jen tak někomu nedoporučím. (16.01.2011)

V prvních minutách jsem odtušila, že se pojede stejná šarže jako Hanekeův Utajený. Naivní příměr, protože Utajený je proti Possession mateří kašičkou a to mi i při jeho sledování hrály útroby škatulata. Rozepisovat se není třeba, Nick Tow mi mluví z duše. Bizarní metafora rozkladu "takové normální rodinky" možná nepřehází životní priority, něco však určitě ano. (24.07.2007)

Andrzej Zulawski pro mě představuje jednoho z nejsvéráznějších režisérů. Zatím jsem viděl pouze dva z jeho snímků, každý z nich byl originální a nezvyklý. Někde jsem se dočetl, že v Polsku byly jeho filmy přijímány vždy rozporuplně a je považován za kontroverzního tvůrce. Jeho Posedlost se mi těžce hodnotí, přemýšlím nad ní, ale přiznám se, že jsem smysl asi nepochopil dostatečně, nabízí se mi několik výkladů, z nichž některé jsou zachyceny v místních komentářích, nicméně se domnívám, že nejlépe to ví asi sám režisér. Isabelle Adjani předvádí fantastický výkon, scéna z průchodu se snad každému vryje do paměti. (30.12.2011)