Posedlost

Totálně šílený psycho film, který celkem brzy přechází do roviny totálně šílené psychiatrie a já nevěděl, zda mám Posedlost velebit kvůli sérii neskutečně vtahujících psycho scén nebo Andrzeje Żuławského za ty 2 hod.+ strávené u jeho filmu proklínat. Nicméně jak se mu daří během všech akčních a psycho scén vytvořit údernou atmosféru, ten povolující zbytek mezi tím často vázl a mně zůstávalo až jedno, co se mezi postavami vlastně děje. Zvlášť když jsem časem i přes valnou snahu o realismus postrádal trochu funkčnější logiku. Chápu záměrně přehnanou vyhrocenost ze strany režiséra, současně mi však vývoj děje hrající na nečekané zvraty, se snahou o psycho horror za každou cenu, nesedl, zvláště u scén, jak se během minuty oba z manželů začnou z ničeho nic řezat do různých částí těla, když se časem objeví coby šokující odhalení WTF fantaskní prvek, příp. k závěru se celý film ještě plně změní na akčňák plný šílených honiček, rvaček a přestřelek. Celá tahle šílená jízda už na mě byla jednoduše moc... Ty 3* určitě z velké části patří Isabelle Adjani, u níž jsem obdivoval, co vše zde v naprosto nevídané míře dokázala rozehrát, třeba ve dlouhém monologu na pokraji šílenství v detailu před třesoucí se kamerou nebo během několika minut hysterického záchvatu v metru. Klobouk dolů! Sam Neill mi oproti ní přišel jako nezáživný ňouma, byť se svou postavou na poli šílenství se činí taky celkem švihle. Bennentovi staršímu se i na menším prostoru povedlo vystřihnout řádně slizkého mazlíka. :o) Celkově nezaměnitelný film, jaký z mnoha důvodů nelze vytěsnit z paměti, ale párkrát jsem měl pocit, že mi z něj hrábne taky. [70%] (30.06.2024)

„Řeže nás na kusy, Marku!“ – „Možná jsi jen přišel nevhod.“ Hlavní myšlenku tohoto vpravdě ujetého filmu bych shrnul jednou (myslím velmi výstižnou) větou: „Marku, berete si zde přítomnou Annu za právoplatnou manželku a budete ji ctít a chránit, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví?“ Zpočátku to vypadá na docela obyčejnou sondu do partnerské krize 2 dosti emočně nevyrovnaných (rozuměj vyšinutých) manželů. Jenže postavy se postupně chovají čím dál bláznivěji, míra jejich „pošahanosti“ graduje, chvílemi je to skoro na hranici snesitelnosti. To díky tomu, že herectví v tomto filmu je maximálně přehnané, uřvané, afektované, rozmáchlé (místy se zde docela dobře definuje pojem „přehrávání“). Herecké výkony korunuje scéna v podchodu, kde se Isabelle Adjani opravdu vyřádila, a na to několikaminutové ječení, trhání sebou a házení šíleného výrazu na všechny strany, divák jen zírá, neschopen skoro ničeho jiného než nejistého smíchu (i když jak tady tak čtu, pro někoho je to skoro vrchol herectví, ehm). Ne že by to však bylo jen o její Anně (a učitelce Helen…wtf?!), Mark, Margit, Heinrich a jeho matka, oba detektivové (zvláště pan Nenápadný)…všechny ty postavy jsou silně jeté, jediným alespoň trochu normálním jedincem je syn Bob (který se začne chovat divně, zřejmě už „pod vlivem“, až ke konci). A mužští zástupci se zde snad všichni zvláštním způsobem ošahávají (taky jsem nepobíral). Stejně mimoňské jsou i dialogy, které film vyplňují, viz třeba scéna: „Co děláš?“ – „Třídím věci na vyprání.“ (a následně Anna strčí oblečení do ledničky). Jenže mimo je zkrátka celá Posedlost, která se proměňuje na čím dál větší anarchii a psycho jízdu. Horor to není ani omylem (nejvíce „děsivé“ scény jsem rozpačitě prosmál), leda, že by šlo o žánrovou parodii, ale na ni mi to všechno přijde zase moc nechtěné. Tak či tak, doopravdy si užít tuhle bláznivou hříčku zřejmě může (i když to tak úplně podle zdejšího hodnocení nevypadá) spíš jen určitá část divácké obce (která nemá místy zoufalou potřebu naběhnout na scénu a všechny ty „mentály“ pokropit plamenometem…moje maličkost). Filmu neupírám originalitu (nechybí tu dokonce ani trocha filozofie), ale zase za jakou cenu, že? Posedlost hodnotím průměrem a sice nechci pana režiséra po 2 filmech zcela zavrhovat, ale zřejmě to tak úplně nebude moje krevní skupina. „Jsem ve válce proti ženám. Nemyslí dopředu. Není na ně spolehnutí, nedá se jim věřit. Jsou nebezpečné.“ – „Jediné, co máme všechny společné, je menstruace.“ (29.03.2015)

V prvních minutách jsem odtušila, že se pojede stejná šarže jako Hanekeův Utajený. Naivní příměr, protože Utajený je proti Possession mateří kašičkou a to mi i při jeho sledování hrály útroby škatulata. Rozepisovat se není třeba, Nick Tow mi mluví z duše. Bizarní metafora rozkladu "takové normální rodinky" možná nepřehází životní priority, něco však určitě ano. (24.07.2007)

"Viděl jsem strašlivě špatný film: Posedlost, směs hororu, detektivky, násilí, satanismu a kdoví čeho ještě. Hnus. Prachy, prachy, prachy... Nic skutečného, pravdivého. Ani krása, ani pravda, ani upřímnost, nic, jen aby z toho byly prachy... Dívat se na to je jako mučení..." Andrej Tarkovskij, Deník 1970-1986, Větrné mlýny, Brno, 1997, str. 371:  ...po deseti letech dospívání jsem znechuceně vypnul opakované shlédnutí Nostalgie po asi dvaceti minutách jako překombinovaný intelektuálský žvást, zatímco Posedlost mi dnes přijde jako Čin. (03.12.2010)

Neobľubujem tento druh filmových fantasmagórií, tváriacich sa ako sofistikovaná forma umenia. Mám rád uletené body horory, aké točili Cronenberg, Henenlotter či Yuzna, Zulawskeho Possession je však smrteľne vážne sa berúca kravina, absolútne postrádajúca nadhľad tvorby vyššie menovaných režisérov. Keď už nič iné, tak hlavným protagonistom sa tu aspoň naskytla jedinečná možnosť si v praxi odskúšať najafektovanejšie pózy a výrazy, aké herecký repertoár vôbec pozná. (30.01.2012)