Noční motýl

Česká válečná a předválečná milostná dramata (už od Machatého), přestože nejsou tak populární jako milostné komedie, mají povětšině svoji nejdnoznačně vymezenou temnou stránku (zatímco komedie chumtají všechno dohromady). Motiv lišaje smrtihlava (s charakteristickou žlutou kresbu připomínající lebku; nočního motýla krásného skoro jako Hana Vítová) je sice vnucený, do děje však dobře zapracovaný. A samotná píseň "Noční motýl" představuje předěl, na němž se rozhodlo, na kterou stranu to Martička vezme šupem dolů. - Mezi řádky: na TV jsem se díval s ženou a tuto chvíli jsme oba přesně odhadli, jen s tím, že já jsem v ní viděl neodvratný konec a žena odvrácení konce. - Příběh ženy zamilované do svého zamilování (Varga ji nejenže nedává žádnou naději, ale drsně ji od sebe odhání), je karmickou záležitostí: čím víc lpění, tím větší upoutání. Rudolf Hrušínský v epizodní roli studenta, který je vyvolen k naplnění jejího osudu, ukazuje (v té době ještě), jak dlouhá je cesta k prvotřídnímu herectví. Konec je to sice literárně obligátní, ale zkuste vymyslet jiný, sotva budete úspěšnější než naši scénáristé. Pozn. 1: S oblibou se povídá, že se někdo dostal na šikmou plochu. Málokdo ale řekne, v čem je šikmější než jeho vlastní plocha, která je bezesporu rovná. Je to prostě jen jiná plocha, dobrodružnější, a proto i nebezpečnější. Pozn. 2: Pokud chcete z jakéhokoli filmu něco mít, musíte ho brát absolutně vážně, jak upřímnou snahu jeho autorů podílet se na vašem virtuálním životě. Výsledkem může samozřejmě být i absolutní odmítnutí, nikdy však nemá cenu debatovat o drobnostech. (10.12.2017)

"Noční motýl v lásce znamená, že je marná, že je ztracená. Letí, letí, do tmy odletí, láska je radost i prokletí…“ Radost do tohoto melodramatu o nešťastné lásce vychovatelky Marty alias Štefky k ženatému důstojníkovi přináší zejména krásná valčíková hudba Johanna Strausse ml. Jinak ale na člověka padá skoro ze "všech světových stan" (resp. ze strany všech hlavním postav filmu) spíše jen trpkost a smutek. Ona miluje nešťastně důstojníka, který zas tak trochu nešťastně miluje svoji ženu (resp. miluje ji více, než by si ona zasloužila). A když se k tomu ještě "přimotá" naivně zamilovaný studentík v podání rozkošného Rudolfa Hrušínského, je skoro jasné, že onen "noční motýl" nemůže přinést nic než prokletí... (11.12.2021)

Červená knihovna naruby. Říkal jsem si, fajn, konečně z toho depresivního válečného období žádná oddechová komedie, ale syrové drama, jenže ono to má všechny postupy ne realistického nebo realitě se přibližujícího dramatu, ale právě té červené knihovny. Co pak s tím, že herci se snaží, když jim z pusy padají fráze? Docela by mě zajímalo, jestli byl úmysl, že stejné věty, které říká student Štefi, tedy Martě, říká pak ona snad úplně stejně Vargovi, nebo zda šlo spíše o náhodu, když berete jako mustr klišé promluvy červených knihoven? Prostě ty věty jsou stejné, jen podané s dramatickým nádechem nevyslyšenosti. Jako jinak téma ona ho má ráda - on ji nemá rád, on ji má rád - ona ho nemá ráda, v lepším případě se oba mají rádi, rozebrali podle mne daleko ústrojněji a věrohodněji Šimek s Grossmannem. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ústřední písnička Noční motýl podle Straussovy melodie je tady velmi dobrá. (31.12.2020)

Sociálne podmienený pád jednej slečny v skvelej kostýmovej melodráme. Mandlová žiari, Vítová smúti. Mužské role popri nich blednú. Poznámka: ono to vyzerá ako pád na dno, hoci skôr je podmienený vnútorným prežívaním hlavnej hrdinky Marty. Nedostáva vysnenú lásku a tak sa jej celý život zdá byť nafigu. Nové vzťahy nie sú podľa jej gusta. Dobovo možno práca hlavnej barovej speváčky s vlastným umeleckým menom, v podniku hojne navštevovanom miestnou honoráciou znamenala pád na sociálne aj morálne dno, no dnes je vysnenou úvodnou hviezdnou métou mnohých začínajúcich speváčiek. (09.10.2013)

Milostná romance o nenaplněné, jednostranné a tragické lásce, která naplní osud až po okraj a nakonec přeteče… Velká příležitost pro Hanu Vítovou a Adinu Mandlovou, z nichž ani jedna nezklamala a jejichž ztvárnění obou tak rozdílných postav je jímavé, bolestné a velmi uvěřitelné. Adina Mandlová si sama směla dopsat dialogy a monology, jako úlitbu za přenechání hlavní role Haně Vítové- a tuto příležitost využila dokonale… Příběh je starý jako lidstvo samo: Kala miluje Martu, Marta miluje Vargu, Martu miluje student, Varga miluje svou ženu, ta miluje jen sama sebe… a jestliže by takto zadaný námět mohl svádět k povedené taškařici, po shlédnutí ucítíme jen smutek a zmar… (22.06.2010)