Gillesova žena

Velice citlivě natočený snímek o ženské duši. Frédéric Fonteyne v prvé řadě vypráví obrazem. Výrazná stylizace obrazu vykresluje dojmy a pocity aktérů, kdežto podružné dialogy pouze dopomáhají k plynulosti příběhu. Film, jehož výchozí scénář obsahoval pouhých deset stran (zbytek tvorby je pouhá improvizace herců a fantasie režiséra) má laťku kvality (jak formální tak obsahovou) postavenou neuvěřitelně hodně vysoko. Fonteyne za to může být vděčný nejen sobě, ale zejména všem představitelům hlavních rolí. (29.11.2005)

Kazdy z nas nekdy zazil chvile, kdy jde pod svou vlastni dustojnost nez aby se vzdal milovane osoby. Jakmile si to ale uvedomi, nemusi to unest. Takto by se dala vystihnout hlavni myslenka filmu, ve kterem nebyla potreba rozsahlych dialogu, aby si divak tyto pocity ze sveho zivota vybavil. Jedinou jeho chybou bylo, ze se dal zkratit o cca 15 minut, aby se divak ke konci nemusel vrtet a divat na hodinky. Jinak je to ale hezky film. (06.02.2006)

Soustředěný herecký výkon Emmanuelle Devos v pro mne hodně zvláštní roli. Nejen, že ji manžel podvádí s její mladší sestrou, ale ona nezavrhuje ani jednoho z nich a trpělivě čeká, až je to přejde. A přitom z toho cítíte temné podtóny, které naznačují, že happyend není možný. Retro příběh pro tři dobré herce a jednoho nadaného režiséra (70%). (27.04.2008)

Spousta hluchých míst je kompenzována pouze dvěma mimořádnými sekvencemi, jednou je taneční zábava, na níž by se pomalu houstnoucí atmosféra dala krájet, a druhou je závěr s věšením prádla. Opatrně rozvíjené téma vzdušnosti, která laxně přechází pomocí tmavých tónů povalu do deprese, se kolem diváka ovíjí jako stahující se smyčka. Samotný závěr je naprosto úžasný, v závěrečné scéně je nejen shrnutí celého filmu, ale vlastně i vysvětlení jednání hlavní hrdinky. Problém mám s tím, že chování Gillesovy ženy mi přijde až chorobně hloupé. (28.05.2021)

Dlouho jsem neviděla žádný film, kde by bylo tak minimálně dialogů a přesto v něm lze vyčíst všechny emoce, které si jen dovedete představit. Příběh o neskonalé a trpělivé lásce Elisy ke svému manželovi, ale hlavně o chorobně posedlé vášni Gillese ke své švagrové. Přestože situace vypadá beznadějně, tak Elisa to nevzdává, ale snaží se zapřít svoje pocity pro záchranu jejich vztahu a dělá pro to co může. Má můj neskonalý obdiv, dnes by se to vyřešilo rychlostí blesku, okamžitým úprkem z takové domácnosti. Elisiny oči vyjadřující bolest, smutek a zklamání, ale i naději zahrála Emmanuelle Devos skvostně. Geniální záběry kamery na zdánlivé maličkosti, které měly v tu chvíli, v ten daný moment svůj velký význam, je jedna z věcí, která mě doslova fascinovala. A další obdiv patří právě tomu postupnému odkrývání vnitřní osobnosti Elisy, její gradující frustraci a kde nakonec všechno skončilo tak, jak se dalo předpokládat. Je to jeden ze snímků, který si musí svého diváka najít a který pak nebude zklamaný třeba ani tím zdánlivě pomalým tempem. (25.05.2013)