Režie:
František ČápKamera:
Karel DeglHudba:
Otakar JeremiášHrají:
Zdeněk Štěpánek, Jiřina Štěpničková, Nataša Tanská, Miroslav Červený, Terezie Brzková, Jan Pivec, František Kovářík, Míla Pačová, František Roland (více)Obsahy(1)
Věčný příběh manželské lásky, důvěry a zrady... Na pozadí atraktivního divadelního prostředí se odehrává příběh věkově nesourodého manželského páru. Jejich soužití je však šťastné, oba lpí na dětech a zdá se, že jim nic neschází. Mladá žena se však ve slabé chvíli dopustí nevěry. Manželova chorobná žárlivost propuká při představení Shakespearova Othella… Příběh o lásce a nevěře natočil podle námětu Josefa Rovenského známý český režisér František Čáp. Ten začal pracovat jako elév v Lucerna-filmu počátkem 30. let, od roku 1935 spolupracoval jako scenárista s předními režiséry – Hugo Haasem, Otakarem Vávrou a Martinem Fričem. Svůj režijní debut – Ohnivé léto – natočil v roce 1939. Premiéra Preludia se konala v prosinci 1941. V tomto roce to byl po filmu Noční motýl a Jan Cimbura již třetí jeho snímek, který se s pouhým měsíčním odstupem dostal do kin. Františku Čápovi se v něm podařilo mistrně zachytit duševní stavy hlavních hrdinů, které virtuózně zahráli Zdeněk Štěpánek a Jiřina Štěpničková. Roli jejich dcery dostala nadaná, tehdy dvanáctiletá, Nataša Tanská. Hudbu pro film napsal významný český skladatel Otakar Jeremiáš. (Česká televize)
(více)Recenze (24)
Zdeněk Štěpánek, Jiřina Štěpničková, Nataša Tanská, Terezie Brzková. Sledovat tyhle herecké osobnosti na plátně, to je podívaná pro bohy! Čistý a dokonalý zážitek, zvýrazněný kamerovými nájezdy na obličeje a oči herců v dramatických situacích. Kamera Karla Degla celkově utváří samostatný děj v příběhu ze života, kde se hlavní hrdina dozvídá o manželčině nevěře, které zprvu nechce věřit, dokud mu to psychicky zničená žena sama nepřizná. Co bude dál a jak se s touto ránou oba vypořádají? Perfektně je udělaný, jak se Karlovi (Štěpánek), jenž pracuje jako rekvizitář v divadle, do jeho života prolíná Othellův příběh. Parádní jsou také pavlačové drbny Anna Steimarová, Hermína Vojtová a Lola Skrbková, mazec! Excelentní psychologické drama v režii Františka Čápa s ponurou hudbou Otakara Jeremiáše. ()
Něco málo o vině a trestu ... přičemž psychologie a vnitřní pohnutky hlavních i vedlejších postav, stejně jako konstrukce, napětí a dynamika zápletky jsou nad očekávání dobře zvládnuté. Snad se filmaři kromě vlastních zkušeností, znalostí a dovedností řídili také intuicí, která, řekla bych, stojí u zrodu každého dobrého příběhu. ()
Nevěra by tu byla, ale nevíme o ní zhola nic, ač i nevěra může mít tisíce podob. Neviditelný milenec neustále slibuje, že toho nenechá a bude vdanou ženu pronásledovat, ale kde nic tu nic, asi proto, že milenec a jeho chování není v nevěřě vůbec důležitý?! Není proto také vůbec jasné, zda to milenec vzdal, tzn. zda nevěra skončila nebo nikoli?! Úmorné rádobypsychologické drámo, kde se psychologie postav scvrkla na utrápené obličeje, slzy a lezení od ničeho k ničemu. Kladem celé této mrtvolnosti je, pravděpodobně nezávisle na tvůrcích, že ukazuje absenci komunikace mezi manželi, která je ale nezbytná pro řešení situace. Utrápený manžel vidí východisko jen v jediném, v tom nejbolavějším řešení, než se skrze slovní pomoc svých přátel dokope k tomu, že je nutné umět odpouštět. Štěpničkovou nemusím a sledovat ji v roli "nevím, jestli jsem jalová nebo březí" je úplná katastrofa. Civilní role Štěpánkovi absolutně nesednou a už vůbec ne role chcípáčků, to je pan herec z úplně jiného těsta - a lze to vidět/ vychutnat si i zde v oné několikavteřinové proměně v Othella = výstup, který diváka udeří jako blesk, herecká světová extratřída! ... Za Othella a dojemné scény s Brzkovou a Tánskou jedna hvězda. ()
Zmiňovat na tehdejší dobu nezvykle civilní herecké výkony snad ani nemá cenu. Zmínit novátorskou kameru, která se může směle postavit před současné nejmodernější pojetí, už cenu má. A hlavně by bylo vhodné si říci něco o filmu samém. Příběh sám není běžná prvorepubliková červená knihovna, jedná se o skutečné psychologické drama o vině a odpuštění. A k tomu všemu se přidávají naprosto důvěryhodné dialogy, ve filmu se nemluví spisovně, což patří k mimořádným zážitkům i v kontextu následujícího půlstoletí. ()
Když v listopadu 1937 zemřel náhle a nečekaně režisér, scénárista i herec Josef Rovenský, ztratil v něm český film jednoho ze svých nejvěrnějších a nejlepších synů. Smrt jej zastihla uprostřed činorodé práce, žel nedokončené. Cestovatel a novinář Antonín Jaroslav Urban (1899 – 1962) býval blízkým přítelem Rovenského a ve složitém pomnichovském období, kdy se jen stěží mohl prosadit ve své původní profesi, se načas vrátil k filmu a filmovým scénářům. Rovenského šuplík naštěstí nezůstal prázdný a drama manželské nevěry slibovalo leccos zajímavého a mimořádného. Režie byla svěřena Františku Čápovi, který se po předchozích úspěšných filmech a také zásluhou úzkých osobních kontaktů s majitelem Lucernafilmu Milošem Havlem zařadil mezi privilegované osobnosti protektorátní kultury. Příběh opravdového odpuštění mezi mužem a ženou nemohl být svěřen vyumělkovaným hvězdám, jejichž manýry by mohly ohrozit celkové pojetí filmu, a proto Čáp do hlavních rolí obsadil Jiřinu Štěpničkovou a Zdeňka Štěpánka, herce, kteří se mezitím vypracovali v dokonalé profesionály na jevišti i před kamerou. Nadčasové, moderní dílo, vybavené tím nejlepším, čím tehdy barrandovské a hostivařské ateliéry disponovaly, patří k vzácným okamžikům absolutní umělecké vyváženosti. ()
Reklama