Smrtící nenávist 2

Přejmenoval bych to. Ideální název by byl Smrtící nuda. Takhle zoufale nudný film jsem fakt letos ještě neviděl, několikrát jsem už už vstával ze sedadla a chystal se opustit sál. Slabý odvárek Nenávisti. Nepamatuju si jedinou scénu, při které by mě zamrazilo v zádech. Děj, roztříštěný do několika dějových linek, je zoufale nepřehledný, expozice vystavěná doslova hororově (bohužel jren v přeneseném smyslu slova), absolutně žádné nové nápady, jen se recykluje to, co už ze všech těch japonských duchařin známe. Na tohle jděte jen pokud opravdu nemáte v danou chvíli vůbec nic na práci a celý víkend jste strávili koukáním do zdi :-) (08.12.2006)

Mrazilo mě skoro celou stopáž - tihle bubáci na mě holt fungují. O příběh jde až v poslední řadě, ostatně finální rozuzlení ukáže, že rozdělení filmu do několika časových rovin bylo tentokrát bezúčelné. Vedle toho je tu hromada klišé (hlavní hrdinka je sestrou titulní postavy prvního dílu, pochroumané rodinné vztahy), takže stejně jako v případě první části celek zachraňuje pouze audiovizuální stránka. Tvůrci slušně pracují s atmosférou, lekačky jsou většinou i přes svou předvídatelnost dostatečně intenzivní a našlo by se i několik vcelku zajímavých nápadů (zmizení Miyuki v hotelovém pokoji - podpásová variace na podpásovou scénu z prvního dílu). 5/10 (20.11.2011)

První Grudge měl atmosféru jako řemen a hodně nejistě se po něm šlo do ložnice spát. Pokračování jsme chtěli, a když byl potvrzen na režijní sesli opět Takashi Shimizu, byl jsem znovu s hrůzou v očích natěšený na další japonskou duchařinu, která se s nepříjemností sobě vlastní vplíží do mého obýváku. Dvojka navazuje na první díl dějem, ale to je tak asi vše. Všechno ostatní Shimizu po prvním díla zapomněl, zahodil, no prostě to tady není. Strašidelné scény jsou spíše k smíchu, děsuplný škytavý zvuk, ze kterého se nám ježily chloupky i v intimních partiích je zde téměř nevyužit a všechny atmosférické nájezdy kamer pravidelně míjí emocionálně vypjatý terč hororového žánru. Druhá nenávist selhává i u postav, které jsou nezajímavé a tři dějové linie se tak protnou aniž by vás to zasáhlo, nedej bože překvapilo. Tak silný kvalitativní propad kór od tatínka této ságy velmi zamrzí a hodně převažuju, zda mrhat časem nad pravděpodobně ještě horší trojkou. 30% (09.10.2020)

Druhý díl americké verze The Grudge je považován za znatelně slabší než jednička, já k tomu ale nevidím jediný důvod. Po atmosférické stránce je dvojka stejně brilantní, přičemž děj je zajímavě „pojaponsku“ rozdělen do tří prolínajících se příběhů, které se ve finále uceleně spojí. Z technického hlediska myslím dvojka svého předchůdce dokonce v ledasčem překonává. Odmítavý postoj publika tak nejspíše vyvěrá ze stoupající únavy z „dlouhovlasých asijských duchařin“, s kterýmžto žánrem se v té době roztrhl pytel. Z mého pohledu se ale jedná o mimořádně povedenou atmosférickou záležitost, která nabízí vše, co dělá japonskou hororovou školu tak jedinečnou (byť v tomto případě hranou podle amerických not). Možná je ve filmu trošku „překayakováno“, možná je prostřední část poněkud unylá, přesto se divákovi dostane nanejvýš sugestivního zážitku. A pak taky – zatímco jednička víceméně jen kopíruje japonskou předlohu, druhý díl nabízí vlastní originální příběh. A to určitě není na škodu. (07.10.2012)

Jednička mě moc nebavila, ale měla aspoň náznak příběhu. Tady se střídavě různé postavy pohybují v několika dějových liniích po různých prostředí, scény absolutně nenavazují a lekačka střídá lekačku, aniž by se člověk byť jen jednou leknul. Celé mi to připadalo jako špatný vtip, protože jsem od začátku do konce nechápal "vo co go" a mám pocit, že to netušili ani tvůrci. (02.02.2008)