Černé zrcadlo

Nemůžu si pomoct, ale přes veškerou propagovanou snahu o kritiku moderní společnosti, závislé na FB, Twitteru, chytrých telefonech a dalších udělátkách, mi to celé přišlo povchní, a co víc, často i politicky korektní - jako by se tvůrci báli skutečně zatnout sekeru do živého. Vylezl z toho polovičatý kýč, kde některé myšlenky jsou zajímavé a nosné (ačkoliv jen odrážejí a vykrádají spekulativní články z technologických časopisů - viz využití FB i po smrti dotyčného), ale většina jich je jen nadhozených, nedotažených a podivně pokroucených, kde se současný vývoj a jistá forma realita nerespektuje. Být ty povídky jen trochu na hraně reality a možného budoucího, kdy by se ta hranice stírala, byla nejasná, a o to víc matoucí a zneklidňující, pak by ten seriál měl svou výpovědní hodnotu. Takto ne, takto v podstatě popírá sám sebe využitím toho, co sám kritizuje. (19.05.2015)

Musím se přiznat, že čím dál tím víc, co jsem se prokousával záživnými sériemi tohoto originálního televizního seriálu z britské produkce, tak šla postupně kvalita sérií značně dolů a u páté série mně chvílemi dokonce přepadávala až černočerná tma ve které jsem byl nucen ochutnávat všemožně barevné dorty někdy až zalité nechutně teplou polevou, která i když zchladla, tak mi po strávení zůstala nechutná pachuť v puse. A nebylo to z toho, že by ty příběhy nebyly kvalitní, ale bylo to z toho, že ta buzoidní propaganda zakrytá všemi barvami mírových sil tohoto světa mi pěkně zkazila kvalitní zábavu za málo peněz. Všechny epizody byly s vědecko-fantastickým podtextem, které se odehrávají v přítomnosti nebo v nedaleké budoucnosti a musím přiznat, že skoro všechny ty příběhy měly něco do sebe a bystřejší diváci se dokonce mohli poučit o určitých nebezpečích, které by se eventuelně mohli v budoucnosti stát. I když by se mohlo zdát, že příběhy na sebe nějak nenavazovaly, tak si zajisté všímavější publikum všimlo, že jisté náznaky propojení zde byly, ať už v narážkách na minulé či budoucí díly či ve vystavěných věcech nebo logech, které jsme mohli také vidět v jiných dílech. Kvalita dílů byla kolísavá a hodně záleželo na tom, jak komu sedne ten daný herec či herečka, protože někteřé prototypy těchto umělců se prostě do této budoucí reálné či nereálné fantasmagorie podle mně nehodí a totéž by se dalo říct o některých špatně vybraných filmových lokacích, kde se proháníme po britských vidlákovech, kde to vypadalo jako ze sedmdesátých let minulého století i když děj se odehrával kdesi v budoucnosti. To už záleží na úhlu pohledu, kdo si jak čeho všímá a jestli je takovej hnidopich jako já, kterej ve všem hledá nějaký ty mouchy. Celkově tento televizní počin doporučuji a to zejména z důvodu originality a také z důvodu ponaučení se a vyvarování se z eventuelních budoucích chyb ke které se naše technologicky zfanatizovaná civilizace přechyluje a to vše díky všem různým chytrým hračičkám, díky kterým budoucí generace hloupne, aniž by o tom věděla. A ještě musím dodat, že kdyby nebylo těch barevnejch a teplejch žvástů, na který heterosexuální bělouš jako jsem já není vůbec zvědavý a poslední dobou jsem na ně dost alergický a které mně vůbec nezajímají, tak bych možná dal i známku největší. Ale bohužel, petržel, díky těmto vnucovacím slabinám musím dát zasloužených 70%. (27.08.2022)

Black mirror, ostatně jako každá správná dystopická záležitost, bere budoucnost pouze jako imaginární optiku, lupu, jež je kriticky zaměřena na současné trendy. Zatímco optimističtěji laděné sci-fi doplňují otázku „co kdyby...“ dodatkem „...lidé vymysleli, tohle a tohle“, či „podnikli to a to“, Black Mirror větu „co kdyby...“ dokončí „...jsme pokračovali v tom, co děláme špatně i nadále.“ Proto mám mimochodem raději dystopie, než utopie - protože v nich mohou tvůrci často zabít dvě mouchy jednou ranou – na jednu stranu upustit uzdu fantazii, na stranu druhou se jadrně vyjádřit k realitě, jež nás obklopuje. A tak možná i donutit společnost k zamyšlení se nad tím, jaké následky mohou mít věci, jimž dnes jen málokdo přikládá skutečnou váhu. (26.11.2016)

Kam až je člověk ochotný zajít a co všechno je schopný podstoupit? Dvě zásadní otázky, jejichž odpověď zpracovává britská série od BBC Black Mirror složená z několika na sebe nenavazujících příběhů, zato všechny naléhavý, zajímavý a zneklidňující, kdy hlavním společným jmenovatelem je závislost na moderních technologiích. Zapněte svoje černý zrcadlo a sledujte kam to všechno možná spěje. (24.10.2016)

"Basically the world we live in." Nastavování satirických nelichotivých zrcadel; západní společnosti, nám, vám, všem... A to skrze (zatím) triptych povídek, kde co povídka to unikát, který se nebojí být originální, kontroverzní, znepokojivý i do morku kostí trefný, nikdy však ani náznakem lacině mravokárný či doslovný. Tady se jen naznačuje, nechává to pracovat vaši mysl a představivost, ale dopad je právě o to silnější. Vždy bez výjimky výtečně napsáno, zahráno i natočeno. Navíc to díky rozpočtu vypadá k světu a není třeba si tak hrát na to, že ta papundeklová studiová kulisa je nejmodernější dotyková stěna. (05.01.2012)