Skok do tmy

2 fatální blbci a 1 voják (Brzobohatý ) se vydaj na vejlet do protektorátu s padákama. Absolutně netuší, jak se v protektorátě žije. Navíc jsou z Moskvy. Podle toho taky celá mise dopadne. Angláni si na tom zpravidla vylámali zuby, natož idioti vychovaní Stalinem. Paradoxně prvně zabijou zkušeného vojáka.  Jinak režisérsky i herecky velice slušný film. Nejrealističtěji tam hraje Miroslav Macháček, co vysvětluje obyčejný lidský strach. (06.03.2024)

Tento málo známý válečný film z roku 1964 má v sobě spočátku některé velice podobné prvky jako ze stejného roku známější Atentát (seskok vojáků padákem z letadla, připravených na vykonání svého úkolu) a Démanty nocí (nekonečný útěk dvou mužů lesem do neznámého útočistě, navíc zachycený zběsile snímající kamerou s důrazem na psychologické prožívání postavy). Byť se během snímku, někdy i nevyrovnaně, mnohokrát mění forma vyprávění celého příběhu (dlouhý dokumentární komentář v úvodu, ukázka z dobového Čs.filmového týdenníku, výrazné dynamické i statičtější pasáže bez dialogů, rychlé akční scény i delší komorní dialogy na jedném místě), není problém orientovat se v příběhu, ve kterém se od počátku stále víc a víc stupňuje napětí a kde stále přicházejí nové a další postavy se svým osudem. Hlavní hrdiny představují obyčejní lidí zapojených do války, kteří přicházejí do své vlasti splnit úkol; nejdříve jsou tři, pak se jeden pro záchranu těch dalších dvou obětuje prvního výraznějšího risku, ten je dopaden a zastřelen, akce plná nebezpečí ale musí pokračovat... SKOK DO TMY je filmem mj. o statečnosti, obětavosti i věčném hledání pomáhajících lidí za těžkého válečného období. Příběhem o snaze zvítězit i za cenu obětí... Vedle Martina Růžka a Jaroslava Mareše v hlavních rolích bych vyzvedl zajímavé herecké výkony Miroslava Macháčka (spojenec Hertl) a Václava Vosky (tajný spojenec-doktor Grubber). 80% (05.12.2017)

Překvapivě kvalitní snímek, který jednak díky letopočtu vzniku už není ani zdaleka tak zpolitizovaný a dobově poplatný jako tematicky obdobná produkce natáčená dejme tomu o dekádu dříve, za druhé vynikajícím a nepředpojatým způsobem odráží tristní situaci, v jaké se ocitali členové paradesantních skupin, ať už přicházeli ze západu nebo z východu. Dusivá atmosféra protektorátu, prodchnutá na jedné straně všudypřítomným strachem, na straně druhé pak úpornou snahou zapomenout na válečnou realitu a prostě "nějak přežít" je vykreslena opravdu mistrně. Snímek přitom nevyznívá ryze pesimisticky, úplně nerezignuje na víru v alespoň jistou lidskou slušnost a odvahu. Herecké výkony ústřední trojice i protagonistů epizodních rolí jsou pak třešničkou na dortu. Zejména Jaroslav Mareš, po celou svoji kariéru většinou představitel různých šmejdů a vychcánků všeho druhu, zde dostal (a využil) příležitost předvést, že jeho herecký rejstřík je podstatně širší. (07.11.2023)

Dobrý námět, slušné zpracování. 1) Konfrontace neokázalých hrdinů odbojářů s běžnými lidmi - lokály, žijícími v neustálém strachu, je výmluvná. V této souvislosti ani moc nevadí ideologická poplatnost díla době vzniku._____ 2) Atmosféru protektorátní Prahy se podařilo zachytit docela obstojně i díky reáliím, které se po dvaceti letech budování socialismu příliš nezměnily._____ 3) Výstižný koment: vypravěč****, fragre****. (14.10.2020)

Strhující psychologické drama tří neškolených parašutistů ocitnuvších se po seskoku v neproniknutelném protektorátním bludišti: zdánlivě nekonečný deštivý les střídá jiná bezvýchodná bažina – kolaborantsky uvolněná Praha, uzavřená do konejšivého strachu, vyznávaného alibistickým: „Válka se vyhrává na frontách, ale tady nikdo válku nevyhlásil.“ Pohyb touto sítí, po tomto ostří je strhující a napínavý. Soustavně však také svou nebezpečností oslovuje, táže se diváka po jeho ochotě, vůli „vydat se“. Dominance „personalizované“ kamery, zvláště při útěku a průchodu lesy a přírodou, mi okamžitě připomněla Démanty noci, shodou okolností snímek ze stejného roku. Snad je to dokladem soudobého mému, potřeby nahradit objektivní, vševědoucí vyprávění (a jemu odpovídající jedinou pravdu), jedinečnou zkušeností a pravdou zpochybnitelnou (již v člověku samém), konkretizovanými právě vnímáním, bezprostředním – jakkoliv zostřeným či otupením – vnímáním, jímž jediným vlastně vzniká svět. Vadila mi jen ideologická stránka snímku: akcent na komunistický odboj, filmový týdeník prezentující převážně zneužitý katolicismus – a s tím sourodý, negativní pohled na mši se smířlivě formulovaným kázáním – to jsou jasné a zkreslující projevy, které mají polarizovat hrdinství mužů riskujících vše. Sugeruje to zdání, že žádný jiný než komunistický odboj nebyl a že všichni katolíci kolaborovali, což přirozeně nemohu přijmout ani jako úlitbu jinak skvělému filmu. (22.04.2017)