Dveře dokořán

Ó, jaké příjemné překvapení, když zjistíte, že v na prvním pohled obyčejném snímku se skrývá přesně to, co máte na filmech nejradši. Jen málokde můžeme nalézt tak přirozené a lidské charaktery s tak propracovaným psychologickým pozadím jako tady. Je úžasné sledovat, jak si lidé v tomto filmu počínají, jak uvažují a také jak se mimoslovně vyjadřují (perfektní herecké výkony). Co mě na Breaking and Entering fascinuje, že ona práce s charaktery a s jejich psychologií zde není vyloženě v popředí - Breaking and Entering není žádná artová psycho-masturbačka. V popředí je příběh "o něčem jiném" a tudíž stejně jako v reálném světě musíme podstatu lidského prožívání dolovat, i v tomto filmu je třeba, aby byl divák vnímavý. A právě dovednost empatie film odměňuje prvotřídním zážitkem. 9/10 (29.03.2015)

Dveře dokořán pravdě a zrádné zrcadlo nastavené pokřiveným a o to bolestivějším skutečnostem. Štěstí je zatraceně nevyzpytatelná věc a když vás za sebou popotáhne nečekaným směrem, neznamená to, že vám ten slastný pocit zůstane navždy. Minghella se po nějakém čase vrací k aktuálním problémům a vzal si pořádné sousto, protože kombinovat citově velmi komplikované rodinné drama s etnickými problémy a stavem současného Londýna, je téměř nadlidský úkol. Postupem času mě ale svým chladným přístupem dostal. Tohle totiž není strhující dobrodružství z Afriky, kde vás každá vzpomínka pálí, ani dobrodružná válečná odysea, jak jsem si v jeho obvyklé velkoleposti navykl. Tady jde o současnost, jde o pravou vůni života, bez příkras, bez omluv. A v tom je ta síla. V uvědomění si naprostého zoufalství, sdíleném společně s hlavními postavami. Možná mě až mrzí, že pan režisér tentokrát není tak suverénní, nedokáže diváka provést do všech zákoutí a tam ho uhranout. Navíc emotivní scény, ve kterých hraje prim Juliette Binoche, mi neseděly a její finální prosby k Willovi mě nechávaly chladným. Jenže jakmile začal Jude Law v závěru mluvit o tom, že už neumí být upřímný a že možná proto má tak rád metafory, v tu chvíli to všechno začalo být zase velmi osobní. (06.09.2007)

Mladý architekt osciluje mezi svoji dokonale chladnou ženou ze Severu a nedokonale vášnivou Jižankou. U obou hledá cit a ani u jedné nenajde vztah bez kazů a bolesti. Manželská krize řešená banálně nevěrou je aspoň lehce stravitelnější tím, že nevěru provázejí nebanální okolnosti. Ale v podstatě je to nudná záležitost bez výraznějších scén nebo zajímavých dialogů. Je to dost povrchní, jako divácký zážitek to nezanechává stopy. (29.04.2018)

Britský film, kterému, ač vypráví o mezilidských vztazích, chybí to nejdůležitější. Emoce. Postavy většinou jednají chladně, jen velmi zřídka jimi zalomcují emoce. Navíc i zasazení do londýnské čtvrti King's Cross, čtvrti, kde se potkává moderní architektura s miniaturními bytečky imigrantů, je studené. Navzdory precizním hereckým výkonům a roztomilému slovanskému přízvuku Julie Binoche jsem nebyla spokojena. Dveře byly jen pootevřené. (24.03.2008)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)