Fullmetal Alchemist

Překvapivě ne úchylné japonské anime se zajímavou myšlenkou s alchymií, kolem které se rozvíjí rozvětvený příběh s mnoha výbornými postavami. Škoda, že většina soubojů je předvídatelných a v konečném důsledku Edward většinu prohraje nebo ho někdo zachrání v poslední okamžik. Na druhou stranu je to příjemné a návykové sledování, zasmějete se a závěr seriálu je prostě krásný a naplňující. (11.04.2014)

Je nadaný, je nezastavitelný a taky je strašně popudlivý, takže mu nezkoušejte říct jakoukoli poznámku o jeho vzrůstu nebo to nedopadne dobře. Edward Elric je sice mladý, ale zažil toho už spoustu. On a jeho bratr Alphonse udělali v životě chybu a teď ji musí napravit. Nejsou ale jediní, kdo si nesou životem chyby z minulosti a když se v jejich vyprávění objeví zachmuřený Scar, charismatický Roy Mustang nebo věčně pozitivní hláškař Hughes a alchymistické pozadí dostane pořádně temné obrysy, je zaděláno na nezapomenutelnou podívanou. S touhle partou jsem prožil cestu, na kterou zůstávají jenom epické vzpomínky. Takhle kombinovat humor s nostalgií a temnou fantasy už v jiném příběhu opravdu nepůjde. Fullmetal Alchemist zůstane králem. (06.09.2010)

Fullmetal Alchemist sa mi zapáčil natoľko, že som si ho pozrel za necelé tri dni a aj po rokoch si myslím, že zaslúžene patrí k tomu najlepšiemu, čo môže japonská animovaná produkcia ponúknuť. V tomto prípade sa jedná o epochálny počin, o ktorom by sa malo rozprávať v superlatívoch. Musím uznať, že ma to naozaj bavilo. Je tu mix rôznych žánrov a každá, hoc len bezvýznamná, časť z nich je prepracovaná veľmi dôstojne a na úrovni. Je len veľmi málo filmov a seriálov, pri ktorých sa s mojím telom takto zahrávali emócie a plne som si to užíval. V jednom momente sa smejem, z ďalšieho mi beží mraz po chrbte, v inom som naštvaný a v ďalšom sa cítim smutno, no ani v jedinom sa nenudím - to je skrátka záruka kvality. Vypisovať sa o chybách snáď ani nemá zmysel; sú tu a nie je ich málo, ale sú to tie chyby, ktoré sú takmer všade inde a pri tejto záležitosti ich ani nevnímame. Písať o pozitívnych stránkach filmu je snáď ešte zbytočnejšie; či už sa jedná o hudbu, charaktery, príbeh apod., to všetko je prinajhoršom výborné. Brotherhood je ale aj navzdory tomu lepší. (15.07.2018)

Pokud odhlédnu od toho, že po celých 51 dílů se příběh prakticky nevyvíjí (důvod jejich cest a „dobrodružství“ se nemění). Otravných hlavních hrdinů, kde Ed nepředvedl nic, co by z něj mělo dělat zajímavou hlavní postavu (kromě toho, že umí hezky tleskat rukama a předvádět hysterické záchvaty vždy, když se někdo zmíní o jeho výšce). Přeefektovaných soubojů, které postrádají nejen zákony fyziky ale i logiky. Dětinského humoru a s tím spojených superdeformací, takže se z nemalé části jedná v podstatě o lacinou grotesku. Průměrné animace, populárových OP/ED a jen jedné zapamatováni hodné skladby z celého OST. Vychází mi z toho vcelku hezký seriál, který ví jak pracovat s příběhem, aby se v něm člověk neztrácel a zároveň každý díl nějakým způsobem zapadal do mozaiky. (05.05.2009)

Početnejšia skupina síce vyzdvihuje novšiu verziu, čo je očividne zapríčinené najmä grandióznejším záverom, koherentnejším fiktívnym svetom, lepšou kauzalitou príbehu (“každá postava má v príbehu svoje miesto”, “všetko so všetkým súvisí”) a pod., ale ja mám oveľa radšej staršiu verziu. Kým v staršej sa o “záporáctve” tých hlavných zloduchov dozvedáme tesne pred koncom a celú konšpiráciu odhaľujeme spoločne s hlavnými hrdinami, v novšej poznáme tieto informácie už od začiatku a ide len o to, akým spôsobom sa záporné postavy podarí poraziť. Rozdiel by sa dal metaforicky ukázať na žánroch detektívky (staršia verzia) a kriminálky (novšia verzia). Čo je však podstatnejšie - hrdinovia staršej verzie si zachovávajú morálnu ambivalentnosť (Scar zabije tisíce vojakov; Lust, Gluttony a Sloth sú silne citové postavy; van Hohenheim má svojich synov rád; samotný Edward dospieva), v novšej verzii sú proste klaďasovia fakt kladní (Elricovci, van Hohenheim) a záporáci buď fakt krutí a záporní (Otec), nemysliace príšery (Sloth, Gluttony), alebo zázračne premenení záporáci na klaďasov po patetickom príhovore Alphonsa Elrica či inej postavy. To je prípad Scara, Greed, či Envy.  Motivácie postáv sú v staršej verzii viac uveriteľné (aj Teória chaosu “sivej eminencie” v závere), pravidlo rovnocennej výmeny i snahy oboch bratov omnoho viac relativizované a odpovede sú ponechané výlučne na divákovi, zatiaľ čo v novšej verzii je morálka klaďasov nespochybniteľná a na konci potvrdená Bohom. Brotherhood teda odpovede na otázky podáva a moralizuje, kým FMA tieto otázky len nadhadzuje, ponúka rozličné stanoviská (skvelý príklad predstavuje záverečný rozhovor Edwarda s Dante) a necháva odpovede na divákovi. Na základe toho si trúfam povedať, že staršia verzia sa snaží byť realistickejšia, čo vyplýva jednak z rozporuplného charakteru spomínaných postáv, ale aj z vyústenia príbehu, kde sa dozvedáme o “ľudskom” pôvode homunculov (alchymistické “nechcené deti”) a o tom, že fiktívny svet FMA je len alternatívnym svetom k tomu nášmu. V Brotherhoode sa naopak nachádza Boh a samotné postavy získavajú silu porovnateľnú s božskou, homunculovia sú stelesnením hriechov (Al a Ed ich však zmenia k lepšiemu) atď. Celková otvorenosť, ambivalentnosť a väčšia realistickosť staršej verzie ma skrátka potešila omnoho viac. (27.08.2021)