Překonat sám tisíce mil

Po dvoch vypravnych epickych dobrodruzstvach je to Zhangov navrat k prostemu minimalizmu. Film krasny nie obrazom, ale dojemnym pribehom, kde dolezitejsie ako farebna kompozicia sceny je jednoduchost a uveritelnost predkladaneho deja o otcovi, snaziacemu sa najst si spat cestu k umierajucemu synovi. Formou male, ale na city bohate a kontemplativne pohladenie po dusi. (03.01.2006)

Vedle artove akcnich vizualnich masterpiecu typu Hero si Yimou Zhang cas od casu natoci nejaky ten minimalisticky osobni kousek a vetsinou je o co stat. The Road Home bylo napr. tak genialni, ze se tomu divim dodnes. Od Riding Alone jsem tedy cekal podobne pusobivy zazitek a nedockal jsem se, nebo alespon ne zcela. Oneman show tvrdohlave emocionalniho Kena Takakury sice funguje, Cinske prostredi take zklame malokdy a napr. finalni skalovity kanon byl uchvatny. Diky prekladum a China vs. Japan tendencim to melo spravny Lost In Translation feeling a bylo to podobne originalni, jinak ale Zhang nebyl po celou dobu schopen nejak vyrazneji zautocit. Postradalo to silnejsi sceny, prekladove pasaze se zacaly opakovat a vubec to cim dal vic brousilo do repetitivni sfery. Bez toho fakana na konci bych se take klidne obesel. Dobra, ale spis jen odpocinkova Zhangova pauza, pri ktere sbiral sily a dech na jeho dalsi klenot - Kletba Zlateho Kvetu. 6/10 (18.10.2009)

Znova som sa nechal zmiasť názvon a plagátom. Myslel som, že pôjde o nejakú dobrodružnosť naprieč divočinou, prekonávajúc kruté nástrahy tisícmíľovej púte (obashy totiž zo zásady nečítam) :). Takže som prebiehajúcu drámu prijal trošku vlažnejšie a preto ma spočiatku aj dosť nudil. Postupom času ma však skustočne chytila za srdce, jednoduchá úprimnosť a nenápadná monumentálnosť sa krásne dopĺňajú. Jazyková bariéra nebola vo filme problém, vyriešená šikovne. Herecky som tiež nemal problém, len ako vravím, po očakávaní to bolo trošku nudné a nakoniec ani nie tak emotívne, či záverovo skvelé. 70%. (19.02.2008)

Nevím, mně ten film ze všeho nejvíce připomínal pohádku o slepičce a dusícím se kohoutkovi. Aby dostala slepička vodu, musí splnit tucet dalších přání a úkolů - a tady je to podobné. Jen motivace mi poněkud haprují. Osobně bych rád věděl, co otec se synem měli, už od začátku - takhle ani jednomu nic moc nevěřím. A také nějaká videokazeta s čínskou operou a jedním zpěvákem mi přijde jako nedostatečný motiv jet do Číny a tam se chovat skoro jako blázen - ostatně, jak otec mohl vědět, že natočení opery syna potěší? Vždyť ji chtěl natočit on sám... Asi jako kdybyste začali stavět doma loď v láhvi, pak šli do nemocnice, a otec vám mezitím loď dostavěl... Nevím, no. Nijak mi to nic nedalo, přišlo mi to prázdné a ponaučení nebo nějaké třeba duchovní povznesení se nekonalo. Že když se mají dva lidé rádi, měli by si to dávat najevo? To by snad mělo být samozřejmé, i když občas není. Ale na druhou stranu, pokud si to nedávají najevo, je v tom vztahu možná problém ještě někde jinde. Bylo by to na delší psychologický rozbor - zkrátka, podle mne sice chce film říct něco upřímného, zvláště Japoncům, pro něž dát najevo cit je spojeno s jistým ponížením sebe sama (a pak pochopíme tu Čínu jako protiklad, kde lidé se navenek emotivně projevují), ale stejně mi to přijde jako klouzání po povrchu. (22.07.2017)

Minimalisticke, no zaroven velmi hlboke a obsiahle. Minimalisticke herectvom a pribehom, obsiahle vizualnou nadherou, emociami a detailmi. Tak ako pri No one less, drviva vacsina hereckeho osadenstva je zlozena z amaterov. Hlavna postava, Ken Takakura, je uz naopak skutocny herecky veteran. Gou-ichi (Takakura) prichadza do neznameho prostredia, medzi ludi hovorciacich neznamou recou. A aj ked toho moc nenahovori a jeho herecky prejav je zlozeny len z jemnych mimickych giest, posobi skutocne uveritelne a z jeho mlkvej tvare sa da vycitat naozaj skutocne siroka skala pocitov. Prave tato mlkva tvar je to, co je stredobodom pozornosti kamery po cely film (taky japonsky Bill Murray). Naproti tomu tu mame mnozstvo prostych vidieckych obyvatelov stvarnenych amatermi, ktory akoby vypadli z dokumentarneho filmu o chudobnej dedinke v Cine. Nehraju, proste su prirodzeny a pre Takakuru su hlavne kulisou. A tieto dva faktory sa krasne doplnaju. Takamurov minimalizmus ostatnych nehercov neprebija a naopak realisticke a velmi prirodzene prostredie dava jeho vykonu este vacsiu silu a hlbku. A tie nadherne, dychvyrazajuce scenerie tomu vsetkemu dodavaju este vacsiu krasu. Osamelost hlavneho hrdinu a jeho cestu, ktora nieje len exotickym vyletom, ale aj cestou duchovnou, som vdaka tymto posobivym obrazom naozaj prezival. Stotoznit sa z hrdinom tohto filmu je naozaj jednoduche a vdaka reziserovmu pristupu a citu, medzi hrdinom a divakom vznika naozaj silne puto. Jeho cestu som zi uzil takmer ako on. Tak ako tu nadhernu exkurziu do cinskej krajiny a kultury, tak aj jeho cestu duchovnu. (9/10) (22.06.2008)