Čas, který zbývá

Sice se ve scénáři objevuje neopodstatněná snaha šokovat (v době vyspělé reprodukční medicíny není potřeba žádat milého hosta v restauraci o oplození a ne každý gay musí zákonitě navštěvovat oplzlé kluby a brát drogy), ale film samotný má tak příjemně melancholickou náladu, že lze slabší scénář odpustit. Málokdy se totiž vidí natolik pocitově vyvážený film, že v divákovi zanechá opravdu silný dojem, takový s jakým jsem z kina odcházela já. Navíc zalidněný neznámými (až na Jeanne Moreau), a přitom skvělými herci. (13.05.2006)

Tento film mohl působit strašně dojemně a smutně...ale nepůsobil. Spíš chladně a odměřeně, protože s hlavní postavou a jejím údělem jsem se nestotožnil. Divák nebyl svědkem proměny hl. postavy, protože ta se o své nemoci dozví hned na začátku filmu. Divák tedy neměl možnost si charakterové rysy hl. postavy osahat a tím pádem chování v některých situací si nemůže přesně vyložit. Není totiž jasné zda koná pod tíhou okolností, nebo byl takový vždy. Navíc některé scény jako trojka se sterilním chlapem a jeho manželkou + např. scény v gay baru mi ve filmu neseděly. Ozon tím sice šokuje, ale NAPROSTO lacině a hlavně zbytečně, protože se odklání od psychologie postavy a tím kazí celý film. Snímek na mne místy působil stejně špatně jako Invaze barbarů, ale naštěstí jen občas. Taková sračka jako Invaze barbarů to není - omluvte můj slovník. (09.06.2006)

Úplně čisté čtyři hvězdy to nejsou, ale hodně se jim to blíží. Líbilo se mi to pro neotřelost, se kterou režisér tohle stokrát viděné téma, jímž je odchod fatálně nemocného člověka ze života, natočil. Pár velmi dobře natočených a sugestivních scén (u babičky, v klubu, poslední setkání se Sashou), nádherný a citlivý konec, skvělá kamera a herecké výkony. Nebýt pár hluchých míst ve scénáři a několika málo zbytečných scén, byl by to skvost. Takhle jen necelé čtyři hvězdičky... (16.04.2009)

Režisér François Ozon je vnímán rozporuplně – jedni nekriticky přijímají jeho každý nový film, druhým přijde povrchní a plochý. Po zhlédnutí Času, který zbývá, se musím přiklonit ke druhé skupině diváků.   Na téma „hlavní postava zjistí, že má rakovinu a zařizuje věci poslední a potřebné“ vzniklo hodně filmů – a z Francie můžeme třeba doporučit psychologické drama Nejcennější, co mám z roku 1975 a s Annie Girardot v hlavní roli. Tentokrát je „postiženým“ mladý módní fotograf, který navíc je homosexuál. Nic proti, ale všechny tyto kombinace působí vedle sebe neústrojně jako kdybyste vedle sebe na pódium postavili Elvise Presleyho a Judas Priest. A protože Ozon je Ozon, připravte se i na peprnou sexuální scénu ve trojce, omšele nevyvážený pohled na gaye (fetujou a choděj do podivnejch nočních klubů) a skoro nulovou psychologii postav – což zvláště u té hlavní vadí o to víc, že těžko odhalit, co si o ní člověk má vlastně myslet. Disk kromě úvodního protipirátského traileru (Prosím, stáhněte jej již z disků, je neúčinný, uřvaný a opruzuje slušné kupce DVD – piráti jej nikdy neviděli, dejte na mne.) a upoutávek na filmy Lovci draků, Kaktus, Poslední legie, Tlukot mého srdce se zastavil, Herbie Hancock a Blueberry neobsahuje nižádný bonusík, jenž by oko lačného diváka spatřiti mohlo. (06.06.2022)

Príklad toho, že len silná téma na kvalitný film nestačí. V tomto prípade to režisérovi Ozonovi "zvrzal" scenárista Ozon. Silných momentov, ktoré by ste pri takomto druhu filmu čakali more, je tu ako šafránu a často si kladiete otázku, či to je všetko myslene vážne, lebo to miestami inklinuje k telenovelovému žánru, alebo či sa jedná o nejakú pseudokomédiu... Škoda nevyužitého potenciálu, ktorý bol posilnený aj kvalitným hereckým obsadením. (16.03.2009)