Čas, který zbývá

Jední budú brať Ozonov film ako parazitovanie na otrepanej téme a citové vydieranie artového diváka, druhí ako citlivý ponor do ľudskej duše, očakávajúcej nevyhnutný koniec. Obidva tábory budú mať zo svojho uhľa pohľadu pravdu. Ja sa skôr prikláňam k tým druhým, mám totiž pocit, že film je citlivo, autenticky a prirodzene nakrútený. Len tá "trojka" mi tam príliš nesadla, pre niektorých však môže byť emocionálnym vrcholom filmu. Na Ozona pomerne nezvyklý film, opustil svoj obľúbený puzzle štýl a natočil niečo komornejšie, pre menšiu skupinu divákov. Len som mal doma pocit, že prostredie obývačky a veľkosť televízora mi k prežitku úplne stačí, že Ozon nám tentokrát ponúka natoľko subtílny a predsa len neoriginálny film, že by mi cesta do kina a späť pripadala akosi zbytočná. Keďže som však človek empatický, vyjadrujem spokojnosť. Každý nech si točí, na čo má chuť, klišé neklišé. (09.11.2014)

Věčné téma a Ozon ho zvládl na jedničku. Ale nemohu dát víc hvězdiček, protože jde jen o cvičení, o skicu. Stejně tak si malíř udržuje formu a cvičí si ruku studiemi, stejně tak spisovatel neustále vytváří v hlavě nové a nové příběhy, stejně tak si hudebník hraje s notami. Není tu nic nezapomenutelného, nic, pro co by se divák chtěl k fimu vrátit. (28.10.2010)

Přečetla jsem si pečlivě všechny komentáře a s výjimkou Mmanuala, jehož text jsem vůbec nepochopila (je to na mě buď příliš chytré nebo se mi slovenský jazyk začíná vzdalovat), souhlasím s většinou výtek „snaha šokovat“ a „stokrát omleté téma“ i když, které není. Přesto jsem spokojená. To co na počátku vypadá pouze jako beznadějná rána osudu Ozon změnil (i když trochu krkolomně) na smíření s úsměvem na rtech, na zvláštní poklidnou atmosféru a optimismus. Potěšila mě i Jeanne Moreau ( dlouho jsem ji nikde neviděla a trochu mě zaskočilo jak zestárla) a právě okamžiky, kdy je na plátně se svým vnukem jsou to nejlepší z celého filmu. 3,5* (20.07.2006)

Režisér François Ozon je vnímán rozporuplně – jedni nekriticky přijímají jeho každý nový film, druhým přijde povrchní a plochý. Po zhlédnutí Času, který zbývá, se musím přiklonit ke druhé skupině diváků.   Na téma „hlavní postava zjistí, že má rakovinu a zařizuje věci poslední a potřebné“ vzniklo hodně filmů – a z Francie můžeme třeba doporučit psychologické drama Nejcennější, co mám z roku 1975 a s Annie Girardot v hlavní roli. Tentokrát je „postiženým“ mladý módní fotograf, který navíc je homosexuál. Nic proti, ale všechny tyto kombinace působí vedle sebe neústrojně jako kdybyste vedle sebe na pódium postavili Elvise Presleyho a Judas Priest. A protože Ozon je Ozon, připravte se i na peprnou sexuální scénu ve trojce, omšele nevyvážený pohled na gaye (fetujou a choděj do podivnejch nočních klubů) a skoro nulovou psychologii postav – což zvláště u té hlavní vadí o to víc, že těžko odhalit, co si o ní člověk má vlastně myslet. Disk kromě úvodního protipirátského traileru (Prosím, stáhněte jej již z disků, je neúčinný, uřvaný a opruzuje slušné kupce DVD – piráti jej nikdy neviděli, dejte na mne.) a upoutávek na filmy Lovci draků, Kaktus, Poslední legie, Tlukot mého srdce se zastavil, Herbie Hancock a Blueberry neobsahuje nižádný bonusík, jenž by oko lačného diváka spatřiti mohlo. (06.06.2022)

Pokus zachytit metrosexuála naší doby v jeho standardní životní situaci a vzápětí konfrontovat stálost a odolnost těchto hodnot v mezní situaci vcelku přesně odráží rozporuplnost a slabost moderního "kasínového" individualismu. Nejpodivnějším rysem umírajícího mladého muže vedle narcistní reakce, s níž reaguje na zdrcující lékařovu diagnózu, je vztah k rodině a k sestře, jehož rozpolcenost smrtelná nemoc ještě posiluje namísto toho, co by působila jako podnět k stmelení a semknutí, jak by se dalo nejspíše čekat. Nemocný všechny - včetně svého posledního milence - miluje, ale tváří v tvář existenciální situaci ztrácí dospělost; bojuje o ni; a konečně ji značně rozporuplným způsobem nachází. Přeryvy a diskontinuity, jimiž mužova sebereflexe prochází, se jen nakrátko zmírňují během návštěvy u babičky. Smíření v závěru filmu (nádherná kamera labužnicky vychutnávající hasnoucí paletu barevných odstínů při západu slunce) jakoby dotvrzovalo možný výchozí umělcův záměr: zobrazit neurčitost a rozervanost lidské existence naší doby, která v mnoha ohledech přerůstá stavy, jež znala Máchova a Nerudova doba. (30.05.2010)