Adamova jablka

Mám radost z každého nácka, který umí upéct jablečný koláč. A když je to pod přísným dozorem pozitivïtou postiženého kazatele, tak to může mít grády. A ono je to má. I když to komedie zase tak moc není, tak mne upřímně rozesmály Khalidovy střelecké výstupy i cynismus doktora a co se týká vystřelení nádoru kulkou z hlavy, tak to si ještě budu muset rozmyslet. (12.04.2013)

Kdepak, víra není slepá. Vidíte s ní velmi dobře, a nejlépe to, co vidět chcete.. Černé jako bible v hotelovém šuplíku, hořké jako dužina pihovitého jablka a iracionální jako nastavovat druhou tvář, když už jste o obě přišli. Není podstatné, jestli vás zkouší Bůh, anebo Satan, důležité je najít odpovědi a obstát.. (02.02.2021)

Naprosto nedoceněná, přehlížená perla. Dívám-li se na film, podvědomě, ať chci, nebo ne, mi běží hlavou: tohle bych udělal jinak, tohle je podle mne zbytečné, tady to bych udělal přesně tak... U tohoto filmu mám jediný pocit: tohle bych nikdy nedokázal. Dělat si srandu z neonacismu stejně jako z rakoviny nebo z mentálního postižení dítěte, zůstat nad věcí, nebýt nevkusný, vést příběh přes zvraty, které nejsou uvěřitelné, ale přitom přimět diváka jim uvěřit, protože jim uvěřit chce, a spousty spousty dalších nádher - to je kumšt. (09.07.2009)

Nevypočitatelná depresivní komedie - nevšední mix, ale dokonale zmáknutý. Drsná, suchá, srandovní, osobitá, přičemž je tato náckovsko-pánbíčkovská story ještě navíc podnětná k hledání skrytých smyslů a paralel. Je to asi nejlepší a rozhodně nejzajímavější severský film, který jsem zatím kdy viděl, a těším se na druhou projekci. (01.04.2011)

Adams aebler zcela naplňuje význam slova „tragikomedie“; obě složky jsou velmi výrazné, přesto spolu žijí v harmonii. Nejednou mi smíchy vyhrkly slzy do očí, přesto trvale přítomný opar absurdna ani smrtícím způsobem vypointované „kameňáky“ nijak nenarušují či nesnižují vážnost dramatické roviny, což je jev vskutku výjimečný. Žel vážná část otevírá pro film i jedinou z hlediska hodnocení nepříjemnou rovinu, kterou je rozpletení tragické zápletky. Hlavní postava (kněz Ivan) je po celý život stíhána řadou ran „osudu“ a evidentně stavěna do pozice biblického Joba. Adams aebler ovšem není tragédií křesťanskou, na kterou film mnohokrát explicitně odkazuje, není příběhem spravedlnosti Jobovy či Abrahámovy. Člověk je podroben zkoušce, ve které selže, přesto je odměnen. Dalo by se diskutovat, selhal-li až v okamžiku zřeknutí se Boha, nebo už na samém počátku tím, že si zakryl oči závojem, ale selhal. A získal vše. Není však ani tragédií antickou, v níž jsou principy „spravedlnosti“ světa mimo dosah lidského poznání a člověk je jim pouze vystaven. Je jakousi tragédií sui generis. Nabízí se, i vzhledem k původu na severu poněkud ironická interpretace, že je zde oním slitovným Bohem, sítí zachycující padající, sociální stát. Čím méně děláte, tím více dostanete. Konflikt byl zkrátka vyřešen mimo rámec soustavy, v níž se odehrál celý zápas. Je to jako kdyby si po hokejovém utkání oba týmy hodily o výsledek mincí. Přitom nejsilnější dramatické momenty – a že jich bylo požehnaně – vznikly právě díky onomu křesťanskému rozměru. Pak nutně vyvstává otázka, proč zde tento vůbec figuruje. Pokud filmu nedodává hloubku, tvoří pouze velmi efektní - a velmi povrchní - kulisy. Takže se cítím jako po onom důležitém derby, které sice bylo divácky atraktivní, leč výsledek byl posléze určen losem. A strhávám proto dvě hvězdy. (09.04.2008)