8 žen

V podstatě výborně rozhýbaná divadelní hra. Pohyb postav v mizanscéně, jednota děje, času a místa upomíná k divadlu, ale střih a pohyb kamery rozbíjejí statičnost. Kriminální zápletka díky rozmanitosti postav, neustálému přísunu nových informací a dobře dávkovaným a povedeným hudebním výstupům neupadá do stereotypu. Za okny domu skoro pořád sněží a na těch 8 ulhaných šmrncovních Francouzek se konec konců hezky dívá. (26.08.2009)

Šíleně barevný (nebo tak skvěle stylizovaný?) a divný francouzský Gosford Park s tanci a zpěvy. Nejde tomu upřít kouzlo, ale nadšené hýkání se v mém případě konat nebude. Tak proč bych byl ochotný se na to podívat ještě jednou? The question is - who cares? 70%. PS: Emmanuelle Béart je nádherná i s blond vlasy;) (12.01.2006)

Zajímavá podívaná, které by sice více seděla prkna divadelní, ale film své kvality má také. Dějově jde o prachobyčejnou detektivku, ve které není detektiv jeden, ale hned osm, a všichni ženského pohlaví a všichni jsou zároveň podezřelí (respektive podezřelé). Osm žen a jedna mrtvola, v podání Francoise Ozona, je hereckým galakoncert francouzských hvězd dvou generací a nebýt těch muzikálových vsuvek, které rozbíjejí jinak výborně stupňované napětí, tak bych jej chválil ještě víc. Škoda. Stejně tak i závěr po rozřešení mi přijde naprosto nelogickým vyvrcholením a postavením celého příběhu na hlavu. Takže musím jít dolů na tři. [leden 2006] (12.01.2006)

Osm šílených ženských, no nedivím se, že to dopadlo, jak to dopadlo.. Jeden dům, jedna mrtvola, osm žen, z nichž každá může být vrah... Krom jedné scény, kdy jsem pozvedla obočí, to nemělo chybu, i když jsem měla verzi, kde nebyly titulky k písním a tudíž nezbývalo než se domýšlet, o čem to tak zpívají. Takovéhle krimi, která nepostrádají vtip, se mi vždy zamlouvaly, člověk si může vytvářet svoje hypotézy, které každým okamžikem musí měnit, a mezitím se baví hašteřivostí a nevraživostí, tedy oním dusnem, které dokážou vytvořit jen baby (ano, dokážu být kritická k vlastnímu pohlaví, proč ne, vždyť tu vidíme, jak to pak dopadá :-). (16.09.2013)

To, co by v americkém případě bylo remakem, to je ve francouzském provedení hebkou ženskou nostalgií let padesátých a šedesátých minulého století. Francois Ozon nás přesvědčuje, že muž je schopen citlivého vhledu ne do jedné, ale hned do celého trsu ženských duší. Duší rozmanitých a bouřlivých jako žena sama. Stejně hebká a vláčná kamera nás hladí ať už zabírá zasněženou zahradu, dvůr nebo zdi hlavní rozlehlé vily kdesi na periférii jednoho blíže nespecifikovaného francouzského venkovského města daleko mimo pařížskou aglomeraci. I tady všude cítíme jemnou ženskou ruku. Agatha Christie, další žena, jejíž přítomnost cítíme v Ozonově autorském filmu, je doslova vyvlečena z horského prostředí svých DESETI MALÝCH ČERNOUŠKŮ. Nevadí to; iluze osamění a izolování právě tak nedobrovolného v anonymitě bílého zajetí, zůstává zachována prostřednictvím právě tak marných pokusů o únik. Jakkoliv by ŽENY měly být detektivkou, psychologie postav je propracována s graciézní precizností nové vlny a celková atmosféra dále umocněna šansony zhruba blízkými předpokládatelné době děje; každá herečka má k dispozici po jednom. Všechny herečky bez rozdílu prokazují pozoruhodnou muzikálnost; nemůžeme se dost dobře ubránit pocitu, že Edith Piaf i Mireille Mathieu v nich mají pozoruhodnou konkurenci. Vše koření francouzsky jemný námět, překvapivé pointy a zvraty včetně konce, který lze obtížně předvídat, ale který současně není brutálním znásilněním předcházejícího děje a jeho směřování. ŽENY jsou pozoruhodně zralým dílem mladého francouzského režiséra, dílem, který dohromady ústrojně, s pozoruhodnou úspěšností, svedlo přední osobnosti francouzské kinematografie, jež by se jinak sotvakdy setkaly. Podobná možnost a uvažování o tom co by, kdyby .... by v žádném případě nepřekročily úroveň spekulací. Takže osm, pardon, vlastně devět žen vás zve. Na co? No přece na vraždu, která vraždou není. Posléze zjistíme, že součtem osmi souborů někdy až překvapivě rvavých něžností je jedno mužské neštěstí, jež se rovněž není s to vyprostit z tohoto i krásného, i fatálního kauzálního řetězce, obrazu zobrazujícího hlubokou krizi mezilidských současných vztahů. Špičkovému lidství odpovídá špičkový film. Zve i vábí. A tam, kde není vítán, zdvořile zavírá dveře a odchází. Odmítá totiž být - a my dobře víme proč - nezvaným hostem. (18.08.2008)